Článek
Trump není monstrum. Jen se nebojí říkat nahlas to, co si jiní jen myslí.
Donald Trump. Jméno, které dokáže rozdělit celou planetu. Pro jedny je zosobněním nebezpečí pro demokracii, pro druhé posledním majákem svobody, tradičních hodnot a zdravého rozumu. V médiích ale často získáte dojem, že celý svět stojí proti němu. Proč tomu tak je? A je obraz Trumpa, jaký dnes převládá, opravdu spravedlivý?
Trump se nikdy nesnažil být uhlazený diplomat. Jeho styl je ostrý, přímočarý a často drsný. Ale za Twitterem a mediálními skandály je člověk, který udělal něco, co většina politiků ani nezkusí: postavil se proti strukturám, které potichu ovládají USA i část světa. Neziskovkám napojeným na stát, zkorumpovaným médiím, nevolené byrokracii, ideologickému školství a „zelené“ lobby. A hlavně – přesměrovávání peněz od obyčejných lidí k těm, kdo nejhlasitěji křičí.
Zastavil financování woke a gender agend, omezil dotace ideologickým neziskovkám, stáhl USA z agend OSN o „klimatické spravedlnosti“ a místo toho snížil daně, podpořil domácí průmysl a bránil státní suverenitu. Samozřejmě udělal chyby – ale jako jeden z mála měl odvahu hrát tvrdě hru podle pravidel, která zavedli jeho odpůrci.
A to mu elity nikdy neodpustily.
Dnes se o něm mluví jako o hrozbě svobody slova. Ale kde byli tito obránci, když se za Bidena mazaly účty, cenzurovaly „nevhodné“ názory o covidu a každý jiný pohled byl označen za dezinformaci? Fenomén autocenzury nevznikl za Trumpa. Jen se karta obrátila – a ti, kdo dřív umlčovali, teď cítí tlak sami.
Trump není dokonalý. Ale není to diktátor. A možná bychom se měli víc bát těch, kdo o sobě tvrdí, že jsou „ti dobří“ – a přitom chtějí zakazovat, umlčovat a trestat ty, kdo nesouhlasí.
Co Trump reálně udělal – a proč to vadí
Trump během svého předchozího funkčního období (2017–2021) udělal řadu rozhodnutí, která zásadně změnila směřování USA. Nyní, v roce 2025, se vrátil do Bílého domu – a odpor proti němu je ještě silnější. Tentokrát už ví, jak systém funguje, a nemá co ztratit. A právě jeho předchozí kroky mu v očích kritiků „zajistily“ nálepku nebezpečného populisty. Proč? Protože šel proti tomu, co bylo dlouho považováno za nedotknutelné.
Zrušil financování programů, které podporovaly gender ideologii, rasové kvóty nebo školení typu „kritická rasová teorie“. Místo toho prosazoval školství postavené na výkonnosti a odpovědnosti, ne na identitě. Omezil dotace „neziskovkám“, které fungovaly spíš jako aktivistické buňky než jako pomoc lidem.
Zavedl daňové reformy, které zjednodušily podnikání a přinesly silný růst pracovních míst. Nezaměstnanost byla historicky nízká, a to i mezi minoritami – černošská i hispánská komunita měly nejnižší nezaměstnanost v historii. To jsou tvrdá data, ne ideologie.
V oblasti zahraniční politiky místo nekonečných válek zvolil vyjednávání – i s nepřáteli. Přivedl Izrael a arabské státy ke stolu, zatlačil na NATO, aby přestalo být pouhou přísavkou na americký rozpočet, a nenechal Čínu dál beztrestně zneužívat globální obchodní systém.
Tohle všechno jsou věci, které jeho oponenti nemohli překousnout – protože ukázal, že věci jdou dělat jinak. Ne ideologicky, ale prakticky. Ne pod tlakem aktivistů, ale ve prospěch lidí, kteří platí daně a chtějí normálně žít.
Dvojí metr médií a pokrytectví
Jedním z nejvýraznějších jevů kolem Trumpa je způsob, jakým o něm informují média. Od prvního dne jeho vstupu do politiky jsme byli svědky bezprecedentního mediálního honu, který neměl obdoby. Každý přeřek, každé ostré slovo bylo okamžitě přetaveno v „důkaz“, že je nebezpečný pro demokracii.
Přitom mnoho z toho, co média kritizovala u Trumpa, zcela přehlížela u jeho předchůdců. Cenzura obsahu na sociálních sítích? Za Bidena běžná věc. Stíhání novinářů, kteří nešli s proudem? Ticho. Když ale Trump odebral bezpečnostní prověrku bývalému poradci, byl z toho „krok k diktatuře“.
Média místo informování začala dělat aktivismus. Nešlo už o pravdu, ale o boj za „správný směr“. A to je v demokracii daleko nebezpečnější než jakýkoliv Trumpův tweet. Protože když novinář přestane být pozorovatel a stane se soudcem, demokracie se mění v propagandu.
Je Trump opravdu hrozbou svobody slova?
Často slyšíme, že Trump je nebezpečný právě proto, že ohrožuje svobodu projevu. Jenže co přesně to znamená? Je svobodou slova ohrožený národ ten, kde prezident mluví přímo a bez filtru? Nebo ten, kde vládní úředníci a státem napojené korporace potichu tlačí na to, co smí a nesmí být řečeno?
Trumpovy výroky jsou ostré, občas provokativní. Ale nejsou to jeho slova, co ohrožuje svobodu – jsou to kroky jeho oponentů. Vymazané profily na sítích, tlak na soukromé firmy, rušení lidí za názory, které nejsou v souladu s oficiální ideologií. A to všechno se dělo před Trumpem i během jeho nepřítomnosti v úřadu.
Skutečná svoboda projevu neznamená, že budete chráněni před kritikou. Znamená, že se můžete vyjádřit bez strachu z postihu. A právě ten strach dnes roste – ne kvůli Trumpovi, ale kvůli atmosféře, kterou vytvořili jeho nepřátelé.
A pokud se lidé bojí říkat pravdu, protože by mohli přijít o práci, vízum nebo grant, pak už dávno nejde o Trumpa. Jde o systém, který se bojí vlastních občanů.
Závěr: Potřebujeme víc Trumpů, ne méně
Donald Trump není bezchybný. Někdy je příliš ostrý, jindy netaktický. Ale rozhodně není hrozbou demokracii – naopak. Je jejím důsledkem. Důsledkem frustrace milionů lidí, kterým elity léta říkaly, co si mají myslet, koho mají volit a co je správné.
Trump není příčina krize, ale její symptom. Ať už ho máte rádi, nebo ne, měl by být budíčkem. Ukazuje, jak moc se vzdálil svět politiky od běžného člověka. A ukazuje také, že když někdo konečně promluví nahlas, může zbourat i zdánlivě nedotknutelný systém.
Evropa by dnes potřebovala svého Trumpa. Ne proto, aby tweetoval ve tři ráno. Ale proto, aby měl odvahu postavit se bruselské byrokracii, která ničí průmysl a vnucuje lidem výchovu, jazyk i energii podle ideologického manuálu. Potřebujeme lídra, který by bez omluvy zpochybnil nesmyslný Green Deal, řekl ne ilegální migraci a hájil národní zájmy jednotlivých států místo „jednotného evropského ducha“, který reálně poslouží jen Německu a Francii. Politik, který by se nebál říct, že některé věci nejsou o lidských právech, ale o zdravém rozumu. Který by měl odvahu říct, že neziskovky napojené na ideologie nemají co dělat u rozhodovacích procesů. A hlavně – že Evropa není povinna se omlouvat za vlastní existenci.Ne proto, aby tweetoval ve tři ráno. Ale proto, aby řekl nahlas, že císař je nahý. A aby si přestal hrát na to, že všechno musí být tak, jak si přejí ti nejhlasitější.
Protože svoboda není v tom, že budeme všichni souhlasit. Ale v tom, že se nebojíme nesouhlasit.
