AI mění svět lidí. Ne někdy. Právě teď. A rychleji, než jsme ochotni připustit

Jednou z nejnebezpečnějších vlastností umělé inteligence je, že její nástup nevypadá dramaticky. Nezačal výbuchem, nepřišel jedním dnem, kdy by se svět probudil do nové reality. Přichází jako tlak, který se zvedá pod povrchem.

Jako magma, které se tlačí ven na povrch zemské kůry. Někde už cítíme jemné otřesy. Jinde syčí pára z přehřáté vody pod zemí. Ale většina lidí si toho stále nevšímá. Ano, někde uvnitř tuší, že se něco děje. Jenže jejich každodenní život zatím běží dál.

A to je přesně ten moment, kdy se dějiny lámou.

Lidé přirozeně uvažují lineárně. Čekáme, že zítřek bude podobný dnešku, jen o trochu rychlejší. Když se pěšky nebo autem blížíme k hoře, která se postupně zvedá z roviny, dokážeme docela dobře odhadnout její vzdálenost i výšku. Protože takové změny známe ze zkušenosti.

Jenže exponenciální růst funguje jinak. Dlouho se tváří nenápadně. A pak najednou prudce vystřelí.

Je to, jako kdyby nás někdo v temné noci přivezl rovnou pod téměř kolmou stěnu a ráno se zeptal, jak je vysoká. V tu chvíli jen stěží odhadneme, jestli má sto metrů, nebo kilometr.

A přesně tak dnes působí umělá inteligence. Ne proto, že by byla neviditelná. Ale proto, že náš mozek není stavěný na skokové zrychlení.

Tahle změna je jiná než všechny předchozí. Umělá inteligence se totiž stává součástí všeho, kde byla dosud potřeba inteligence přirozená, lidská. A to znamená, že se netýká jednoho oboru. Netýká se jedné profese. Netýká se jednoho sektoru.

Týká se prakticky všech oblastí, kde lidé rozhodují, plánují, píší, vyhodnocují, organizují, kontrolují, vysvětlují, komunikují nebo vytvářejí.

A právě proto je tak zásadní.

Lidé po tisíce let shromažďovali zkušenosti, informace a know-how ze všech oborů své existence. Od práce, výroby a vědy přes společnost a právo až po technologie, obchod, logistiku a medicínu.

Postupně toto vědění zdokonalovali.

Newton to vystihl větou, která dnes zní skoro jako předzvěst: „Stál jsem na ramenou obrů.“

Jenže umělá inteligence dnes nestojí na ramenou obrů. Ona má ty obry k dispozici najednou. Všechny knihy. Všechny články. Všechny postupy. Všechny manuály. Všechny chyby i jejich opravy.

A umí s nimi pracovat velmi efektivně.

Často se říká, že aby se člověk stal skutečným odborníkem v nějakém oboru, potřebuje mu věnovat alespoň deset tisíc hodin. To je několik let soustředěné práce, studia a zkušeností.

Jenže kolik oborů může člověk za svůj produktivní život opravdu ovládnout? Dva? Tři? Pět, když má štěstí a disciplínu?

A teď přichází druhý problém. Poznatky v každém oboru se rychle množí. V některých oblastech se doslova zdvojnásobují.

Člověk tak často celý život dohání svět, který mu utíká.

Umělá inteligence tento problém nemá.

Učí se kontinuálně, dvacet čtyři hodin denně, tři sta šedesát pět dní v roce. Dokáže okamžitě přepínat mezi obory. A hlavně nezapomíná.

Proto může být „odborníkem“ současně ve věcech, na které by lidstvu nestačilo ani několik generací.

Asi před deseti lety mi došlo, že jsme blízko bodu, kdy roboti a automatizace začnou vytlačovat lidskou práci ve velkém. Mluvil jsem o tom s řadou chytrých lidí i politiků.

A vždy jsem se dozvěděl stejnou odpověď: „Však se objeví nová pracovní místa, o kterých ještě ani nevíme, jak budou vypadat.“

Jenže roky běží.

A ta pracovní místa se neobjevila v měřítku, které by vyrovnalo to, co mizí.

Ano, občas se ukáže pár lidí, kteří se „přeučili“. Třeba z programátorů na datové inženýry. Jenže realita často vypadá takto: propustili jsme tisíc programátorů, ale přijali jsme třicet datových inženýrů.

A i to je jen dočasná náplast.

Protože přichází další otázka: na jak dlouho?

Než bude AI lepším datovým inženýrem?

Kdy to bude?

Za dva roky? Za rok? Za devět měsíců?

Jsme v situaci, která se dá přirovnat k okamžiku, kdy se vám v džungli zničehonic zjeví tygr a vy stojíte s holýma rukama. Vidíte ho. Víte, že pokud má hlad, je s vámi konec. A možná je s vámi konec i tehdy, když hlad nemá.

A přesně tak dnes působí umělá inteligence na společnost.

Je před námi. Je reálná. Je obrovská. A nikdo přesně neví, co udělá za chvíli.

Většina lidí v takové situaci nezareaguje racionálně.

Ztuhne.

A začne se bát pohnout.

Strach z tygra se v praxi neprojevuje tím, že bychom začali jednat. Projevuje se přesným opakem.

Začneme zjednodušovat. Relativizovat. Utíkat k malým, bezpečným tématům, u kterých nehrozí, že bychom museli změnit sami sebe.

Dokážeme se týdny zabývat Macinkou a Turkem, kdo z nich je větší hlupák, než jsme čekali. Dokážeme chodit demonstrovat „za podporu prezidenta“, který ji nepotřebuje, protože ji prostě má.

A mezitím nám před očima roste problém, který je nesrovnatelně větší než všechny tyhle kulturní a politické bubliny dohromady.

Tygr stojí před námi.

Ale my se raději hádáme o to, kdo má směšnější čepici.

Třetí vlna masové robotizace začala zhruba mezi lety 2010 až 2013 a běží dodnes. Na rozdíl od starších vln už nejde jen o „robotickou ruku ve fabrice“.

Jde o spojení robotů s umělou inteligencí, levnými senzory, kamerami, cloudem a obrovským množstvím dat. Díky tomu roboti přestávají být striktně naprogramované stroje a začínají se orientovat v prostředí, rozpoznávat objekty a postupně zvládat i složitější úkoly.

Boom přišel v letech 2016 až 2019 v logistice a skladech. Pandemie v letech 2020 až 2022 celý proces výrazně urychlila.

A od roku 2023 robotiku zásadně posouvá generativní AI, která umožňuje robotům lépe chápat instrukce, plánovat a improvizovat.

Výsledek je jednoduchý. Robotizace se rozlévá z továren do dalších oblastí. Do skladů. Do služeb. Do zdravotnictví. Do zemědělství. A postupně i do běžných firem.

Na první pohled to může vypadat jako nenápadná změna. Ve skutečnosti jde o revoluci, která může během pár let převrátit dopravu naruby.

Autonomní systémy přestávají být laboratorní hračkou. Tesla v posledních měsících ukázala, že její systém FSD dokáže projet městským chaosem v Paříži i úzkými uličkami Říma bez zásahu řidiče.

Zájem o testovací jízdy v Praze a Brně byl tak obrovský, že termíny zmizely během desítek minut.

A teď přichází nejdůležitější otázka. Co se stane s taxislužbami, když auto bude schopné jezdit dvacet čtyři hodin denně za cenu, která se bude podobat měsíčnímu tarifu mobilního operátora?

A co se stane s celým automobilovým průmyslem, když se z auta postupně stane služba, ne produkt?

Pro rozvoz jídla a balíků je tohle ještě větší bomba než pro taxíky. Protože rozvoz je v jádru jen městská logistika na posledním kilometru.

A tu lze automatizovat nejrychleji.

Jakmile budou autonomní auta a doručovací roboti levnější než člověk na směně, začne se doručování měnit z práce na infrastrukturu.

Místo tisíců kurýrů budou jezdit flotily strojů, které neřeší únavu, počasí ani pracovní dobu. A dokážou rozvážet dvacet čtyři hodin denně.

A pak přijde otázka, kterou si dnes nechceme položit. Co to udělá s lidmi, kteří se rozvozem živí? S lidmi, kteří z toho platí nájem, hypotéku a rodinu?

Autonomní doprava je jen jedna strana. Druhá se odehrává tam, kde bychom ještě nedávno řekli, že to nejde.

V gastronomii.

Robotické kuchyně kombinují robotické paže, senzory a AI tak, aby mohly samostatně dávkovat ingredience, vařit, servírovat i umývat. Fungují bez únavy, s konzistentní kvalitou a nízkými provozními náklady.

Až se to rozšíří, začne se přepisovat nejen trh práce, ale i samotná kultura jídla. Co bude restaurace? Pro koho bude? Jak drahá bude? A co se stane s lidmi, kteří dnes stojí u plotny?

Umělá inteligence se přitom nezařezává jen do viditelných profesí. Zakusuje se i do jedné z nejméně sexy, ale nejdůležitějších oblastí ekonomiky.

Do dodavatelských řetězců.

Typickým příkladem je berlínský projekt Andercore, do kterého investoval i Inven Capital, fond ČEZu. Nejde o klasické tržiště, ale o „AI obchodníka“, který umí vyhledat a prověřit dodavatele, nakoupit průmyslový materiál, zajistit dopravu, celní formality, kontrolu kvality i financování.

A dodat to firmám jako jeden balík.

AI zde nehraje roli asistenta. Hraje roli dirigenta, který kombinuje nabídku a poptávku, předvídá dostupnost, dodací lhůty a přesouvá kontejnery s reálným zbožím napříč kontinenty.

A pokud se tohle podaří ve velkém, bude potřeba méně lidí v nákupu, logistice, velkoobchodu a administrativě.

Možná to zní zvláštně, ale humanoidní robot není populární proto, že by byl „cool“. Je populární proto, že je praktický.

Celý náš svět je navržený pro lidskou výšku, lidské ruce a lidské pohyby. Dveře. Schody. Kuchyňské linky. Regály. Nářadí. Volanty.

Když chcete robota, který se má pohybovat v našem světě, je jednodušší přizpůsobit robota lidem než přestavět celý svět pro robota.

A přesně proto dnes vidíme boom humanoidů. Ne jako sci-fi. Jako nový typ univerzálního pracovníka.

Starší roboti byli skvělí, ale jen v přesně nalajnovaných podmínkách. Jakmile se něco změnilo, byl problém.

Dnešní roboti s AI se učí jinak. Z videí. Ze simulací. Z pokusů a omylů.

Nejsou dokonalí. Ale začínají být adaptivní.

A to je zásadní. Protože to znamená, že automatizace se může rozlévat i do prostředí, které nebylo pro stroje připravené.

Většina lidí si pod slovem „robot“ představí náhradu dělníka.

Jenže umělá inteligence mezitím nahrazuje i kancelářskou práci. Psaní textů. Vyhledávání informací. Tvorbu prezentací. Analýzy. Zákaznickou podporu. Účetnictví. Dokonce i část právní práce.

Výsledek je zvláštní a historicky nový.

Automatizace se valí zespodu i shora.

Fyzická práce mizí. Kognitivní práce mizí.

A člověk se ocitá uprostřed.

Když se řekne „AI bere práci“, většina lidí si představí ekonomický problém.

Jenže to je jen první vrstva.

Ve skutečnosti jde o něco hlubšího. O identitu.

V moderní společnosti se lidé představují profesí. Neříkáme „jsem Milan“. Říkáme „jsem učitel“, „jsem programátor“, „jsem zdravotní sestra“, „jsem řidič“.

Práce není jen výplata. Je to odpověď na otázku „kdo jsem“.

A když ti někdo vezme práci, nevezme ti jen příjem. Vezme ti i část příběhu, kterým si vysvětluješ vlastní život.

Největší šok proto nemusí být nezaměstnanost.

Největší šok může být zbytečnost.

Lidé si dávno zvykli, že jsou fyzicky slabší než stroje. Nikdo se neuráží, že jeřáb zvedne víc než člověk.

Jenže teď se děje něco jiného.

Člověk začíná být horší než software i v oblastech, které považoval za „své“. V psaní. V překladu. V hledání informací. V organizaci. V plánování. V návrhu.

A tohle je psychologicky mnohem tvrdší rána než robot na montážní lince.

Ještě citlivější je další posun.

Umělá inteligence pro mnoho lidí začne působit jako autorita. Jako něco, co „ví líp“.

A v momentě, kdy lidé začnou automaticky věřit doporučení AI, začnou se vzdávat vlastního úsudku.

Ne naráz. Ne vědomě.

Ale postupně. Pohodlně. Nenápadně.

A to je možná největší civilizační riziko: že člověk bude mít stále méně prostoru pro vlastní rozhodnutí, protože bude žít v prostředí, které mu neustále napovídá, co má dělat.

Dřív byla hlavní nerovnost v tom, kdo má peníze.

V budoucnu může být největší nerovnost v tom, kdo je ještě potřeba.

Ti, kdo budou vlastnit technologie, data, infrastrukturu a automatizaci, budou mít výhodu. Ale ještě víc než bohatství bude rozhodovat relevance.

Jestli jsi člověk, bez kterého se systém neobejde.

Nebo člověk, kterého systém unese bez problémů nahradit.

Spousta práce není důležitá jen tím, co vyprodukuje. Ale tím, že propojuje lidi.

Řidič autobusu zná pravidelné cestující. Prodavačka ví, kdo je osamělý. Zdravotní sestra drží člověka za ruku. Učitel dává dítěti pocit, že na něm záleží.

Tohle není výkon.

Tohle je sociální tmel.

A pokud automatizace převalí společnost, může nám paradoxně vzít i tyhle drobné lidské kontakty, které drží svět pohromadě.

Pokud AI a roboti převezmou velkou část práce, lidstvo se poprvé ve velkém měřítku ocitne v situaci, kdy nebude muset pracovat tolik jako dřív.

A teď přichází problém.

My na to nejsme kulturně připraveni.

Celé generace byly vychovány v logice „pracuj, vydělej, zasluž si“.

Jenže co když se zasloužit nepůjde?

Co když bude život pohodlnější, ale prázdnější?

To není ekonomická otázka.

To je otázka smyslu.

Možná nejpřesnější shrnutí je tohle.

AI a humanoidi lidem nevezmou jen práci.

Vezmou jim část příběhu o tom, proč je člověk důležitý.

A společnost, která ztratí společný příběh o lidské hodnotě, se velmi rychle rozpadá na cynismus, hněv a chaos.

Proto je důležité tohle téma řešit dřív, než se to stane.

Ne až ve chvíli, kdy se první miliony lidí začnou ptát: „A co mám dělat já?“

Je snadné říct: vyhrají ti, kdo umí programovat.

Jenže právě programování je oblast, kde AI postupuje nejrychleji.

V éře AI nevyhrají jen ti, kdo mají technické schopnosti. Vyhrají ti, kdo mají schopnosti lidské, ale v moderním smyslu.

Ti, kdo umí pracovat s AI jako s nástrojem, ale nenechají se jí ovládnout.

Ti, kdo se umí učit rychle a bez ega.

Ti, kdo nejsou vnitřně přilepení k jedné profesní identitě.

Ti, kdo umí pracovat s realitou, ne jen s texty.

Ti, kdo umí nést odpovědnost.

A ti, kdo umí pracovat s lidmi. Opravdu.

V téhle době je snadné spadnout do dvou extrémů.

Buď do euforie, že už nebudeme muset nic dělat.

Nebo do úzkosti, že už nebudeme mít žádnou hodnotu.

Obě reakce jsou pochopitelné.

A obě jsou špatně.

Skutečný úkol pro člověka v éře AI není porazit stroje. To je prohraný závod. Stejně jako člověk nikdy neporazil auto v běhu.

Skutečný úkol je neztratit sám sebe.

Chránit schopnost soustředění. Schopnost přemýšlet. Skutečný lidský kontakt. Práci rukama jako kotvu reality. Odvahu být nedokonalý.

A hlavně schopnost znovu definovat lidskou hodnotu.

Ne podle produktivity.

Ale podle toho, jaký člověk je.

Když si lidé představí diktaturu, vidí uniformy, zákazy a strach.

Jenže největší riziko éry AI není návrat staré diktatury.

Největší riziko je vznik diktatury nové. Tiché. Komfortní. Uklizené.

Diktatury, do které se lidé nebudou muset nutit.

Do které se přihlásí dobrovolně.

Protože moderní kontrola nepotřebuje řetězy.

Moderní kontrola potřebuje doporučení.

Ne „nesmíš“.

Ale „doporučujeme“.

Největší moc nebude propaganda.

Největší moc bude personalizace.

A v takovém světě bude nejcennější komoditou člověk s pevným vnitřním kompasem.

A teď to nejdůležitější.

AI není jen hrozba.

Je to i šance.

Možná poprvé po dlouhé době vzniká možnost, že se lidský čas přestane měřit jen produktivitou. Že lidé získají zpět čas.

A čas je jediná věc, kterou si člověk nemůže koupit.

Pokud AI převezme část práce, která je dnes nutná, ale nesmyslná, může to být první šance po generacích, kdy se lidé budou moci ptát: co vlastně chceme dělat, když už nemusíme pořád jen přežívat?

Možná se vrátí věci, které jsme považovali za ztracené.

Komunity.

Sousedství.

Řemeslo.

Pomalé učení.

Osobní kontakt.

V éře umělých odpovědí se lidská autenticita stane vzácností.

A co je vzácné, to roste na hodnotě.

V únoru 2020 jsme většinou také neměli pocit, že se děje něco zásadního. Někde daleko byl virus. Někdo o tom mluvil. Život běžel dál.

A pak přišel okamžik, kdy se svět během pár týdnů změnil tak, že jsme tomu skoro nevěřili.

S umělou inteligencí a roboty je to podobné.

Změna už začala. Jen zatím nevypadá dramaticky. Vypadá jako aplikace. Jako pár videí. Jako něco, co se děje „někde jinde“.

Jenže ono se to neděje někde jinde.

Děje se to tady.

V práci. Ve školách. Ve firmách. V médiích. A brzy i v továrnách, skladech a službách.

Největší otázka příštích let nebude, jestli je AI dobrá nebo špatná.

Největší otázka bude, jestli člověk zůstane člověkem.

Jestli si uchová schopnost přemýšlet vlastní hlavou. Jestli si uchová schopnost rozhodovat. Jestli si uchová vztahy. Jestli si uchová klid. Jestli si uchová charakter. Jestli si uchová odvahu být nedokonalý. Jestli si uchová smysl.

Protože stroje budou umět spoustu věcí lépe než my.

Ale nikdy nebudou umět být námi.

A právě proto se nesmíme nechat ukolébat tím, že AI „zařídí všechno“.

To je největší past.

Pohodlný svět, kde za nás někdo přemýšlí, je sice lákavý.

Ale je to svět, ve kterém člověk postupně ztrácí sám sebe.