Článek
Je to zvláštní doba. Děti se učí „digitální kompetence“ dřív, než se naučí zavázat tkaničky. Umí odemknout telefon obličejem, ale nedokážou si samy vymyslet hru, když prší. Rodiče se bojí, že když dítě nebude v pěti letech „pracovat s tabletem“, skončí v budoucnu jako technologický negramot. A školy, v dobré víře, občas sahají po řešení, které vypadá moderně, ale ve skutečnosti je to jen další obrazovka navíc.
Právě proto je tak cenné, když někdo zvenčí – s klidem, zkušeností a bez marketingového šumu – řekne jednoduchou větu, která to celé vrátí na zem:
Digitální dovednosti ano. Ale ne pomocí obrazovek.
Tuhle větu v rozhovoru pro eduin.cz vyslovuje německá odbornice na mediální výchovu Paula Bleckmann. A je to jedna z těch vět, které by se měly vytisknout na nástěnku v každé školce, v každé třídě, a možná i na ledničku v každé domácnosti.
Protože se v ní skrývá něco mnohem důležitějšího než spor „tablet ano / tablet ne“.
Je v ní obsažená otázka, která se týká celé naší civilizace:
Neučíme děti náhodou hlavně to, jak být pohodlně ovladatelné?
Nepleťme si nástroj s dovedností
Začněme od úplného základu.
Digitální dovednosti nejsou totéž jako používání digitálních zařízení.
Tohle je zásadní rozdíl, který se v debatách často ztrácí. Je to podobné, jako kdybychom řekli, že dítě rozvíjí „hudební kompetence“ tím, že mu pustíme Spotify. Ano, dítě slyší hudbu. Ale neumí hrát, neumí skládat, neumí rozpoznat strukturu, neumí slyšet rozdíl mezi tóninami, neumí chápat rytmus jako princip.
Jen konzumuje.
A právě to je největší riziko „digitální výchovy“ založené na obrazovkách:
že se z ní stane moderní název pro pasivní konzumaci.
Dítě se naučí kliknout. Naučí se přejet prstem. Naučí se najít ikonku. Naučí se reagovat na barvu, zvuk, odměnu.
Ale nenaučí se princip.
A bez principu je to celé jen dovednost podobná tomu, že umíte používat dálkové ovládání.
Problém není technologie. Problém je zkratka
Paula Bleckmann v rozhovoru připomíná něco, co by se mělo opakovat jako mantra:
Dítě se může učit digitální logiku i bez obrazovky.
A tady přichází ta geniální, jednoduchá, a přitom revoluční myšlenka:
výpočetní myšlení se dá rozvíjet analogově.
V deskových hrách. Ve stavebnicích. V pravidlech. V plánování. V sekvencích kroků. V hledání strategií. V tom, že dítě udělá chybu a musí ji opravit. V tom, že se učí trpělivosti.
To všechno jsou základní kameny budoucí digitální kompetence.
A paradoxně – čím víc je dítě získá bez obrazovky, tím lépe bude později technologii chápat.
Protože bude chápat svět.
Obrazovka je totiž často zkratka. A zkratky jsou ve výchově nebezpečné. Ne proto, že jsou „zlé“. Ale proto, že berou čas tomu, co je nenahraditelné.
Děti nepotřebují další obrazovku. Potřebují svět
V debatách o technologiích se často tváříme, že hlavní problém je „čas“. Kolik minut. Kolik hodin. Jak dlouho.
Jenže Bleckmann míří jinam:
problém není jen délka, ale to, co obrazovka nahrazuje.
A tady se dostáváme k tomu, co je skutečně podstatné.
Malé dítě se vyvíjí skrze multisenzorický svět. Skrze dotek. Pohyb. Vůni. Oční kontakt. Mimiku. Chyby. Nudu. Nečekané situace. Hru, která nemá pravidla. Hru, která vznikne z ničeho.
Obrazovka tenhle svět zjednodušuje. Vyhlazuje. Upravuje. Dělá ho sterilní.
Dítě pak sice může mít „digitální kompetenci“, ale chybí mu něco mnohem důležitějšího:
kompetence být člověkem.
A tady je potřeba říct jednu nepříjemnou věc nahlas:
Když dítě tráví čas u obrazovky, není to jen „nevinná zábava“.
Je to výměna reality za simulaci.
A čím dřív se to stane, tím hlubší to zanechá stopu.
Největší riziko: digitální svět je navržený proti dětem
Tady už nejde o výchovu. Tady jde o průmysl.
Dnešní digitální prostředí není neutrální. Není to „nástroj“.
Je to trh. A dítě je produkt.
A to je přesně důvod, proč se u malých dětí nemůžeme tvářit, že „když to budeme používat rozumně“, tak se nic neděje.
Protože většina digitálních platforem je postavená na opaku rozumnosti.
Na zrychlení. Na odměně. Na nekonečném scrollu. Na okamžité reakci. Na přerušování. Na tom, že se uživatel nikdy nesmí nudit. Na tom, že se nesmí zastavit.
A teď si položme otázku, kterou by si měl položit každý rodič i učitel:
Chceme, aby se dítě učilo v prostředí, které je navržené tak, aby ho udrželo co nejdéle?
To není vzdělávání. To je trénink závislosti.
Zvláštní paradox: největší digitální dovednost je umět být offline
Tahle věta by dnes měla být součástí každé strategie digitálního vzdělávání:
Největší digitální dovednost budoucnosti je schopnost nenechat se digitálně sežrat.
V době, kdy bude umělá inteligence zvládat psaní, překlad, grafiku, programování i plánování, bude lidská hodnota stát na úplně jiných věcech:
Na schopnosti soustředit se.
Na schopnosti klást otázky.
Na schopnosti přemýšlet pomalu.
Na schopnosti vydržet ticho.
Na schopnosti nebýt manipulovatelný.
A tohle se nedá vytrénovat obrazovkou.
Tohle se trénuje světem.
Školka není „přípravka na korporát“
Jedna z největších chyb současnosti je, že jsme začali uvažovat o školce jako o „přípravce na trh práce“.
Jako by dítě mělo být co nejdřív „připravené na budoucnost“.
Jenže budoucnost se nedá předpovědět.
Co ale víme jistě:
dítě, které má zdravý vývoj, pevné základy, sociální schopnosti, vnitřní stabilitu a schopnost učit se, se přizpůsobí téměř jakékoliv budoucnosti.
A dítě, které je přetížené, rozptýlené, závislé na odměně a zvyklé na instantní stimulaci, bude mít problém i v přítomnosti.
Protože nebude mít v sobě klid.
Největší skandál: rodiče jsou často „offline“ pro své děti
Paula Bleckmann v rozhovoru připomíná ještě jeden důležitý rozměr, který se často obchází, protože je nepříjemný.
Nejde jen o děti.
Jde i o rodiče.
Rodič může dítěti říkat „nebuď pořád na mobilu“, ale zároveň být sám mentálně pryč. Neustále kontrolovat zprávy. Odpovídat. Scrollovat. Přepínat.
Dítě pak není v přítomnosti s dospělým. Je vedle dospělého, který je jinde.
A tady vzniká problém, který žádná školní reforma nevyřeší:
Dítě se neučí jen z toho, co mu řekneme.
Dítě se učí z toho, co žijeme.
Digitální kompetence není o aplikacích. Je o pochopení světa
Tady se Bleckmann dotýká úplného jádra:
Pokud dítě chápe principy, pochopí později technologie velmi rychle.
A ty principy jsou často analogové:
- příčina a následek
- pravidla
- logika
- struktura
- trpělivost
- sekvence kroků
- řešení problémů
- schopnost opravovat chyby
A hlavně:
schopnost vydržet nejistotu.
Protože nejistota je to, co moderní digitální svět lidem bere. Dává jim pocit, že odpověď musí přijít hned. Že nejistota je selhání. Že „nevím“ je trapné.
Jenže „nevím“ je začátek myšlení.
A myšlení je základ digitální zralosti.
A teď ta polemika: proč tohle vůbec musela říct Němka?
Teď si dovolme jednu lehce jedovatou otázku.
Proč tohle vlastně musí říkat odbornice v rozhovoru?
Proč je to dnes tak kontroverzní?
Odpověď je nepříjemná:
protože jsme si zvykli, že „moderní“ znamená „digitální“.
A protože technologický průmysl dokázal během dvaceti let prodat myšlenku, že kdo není co nejdřív online, ten bude zaostalý.
Je to jeden z největších marketingových triumfů moderní doby.
Věta „dítě potřebuje tablet“ je zhruba stejně pravdivá jako věta „dítě potřebuje energetický nápoj“.
Ano, dítě se tím naučí reagovat rychle.
Ale to neznamená, že se tím učí dobře.
Co by z toho mělo vyplynout pro české školství
Pokud chceme být opravdu odvážní a současně rozumní, pak je cesta jednoduchá:
- digitální kompetence ano
- obrazovky v raném věku ne jako výchozí nástroj
- více analogových metod pro pochopení digitálních principů
- více podpory učitelů, aby nemuseli „modernizovat“ jen tím, že koupí zařízení
- více volnočasových aktivit bez obrazovek
- a hlavně: méně paniky
Protože největší škoda, kterou dnes můžeme dětem udělat, je vychovávat je ve strachu, že nestíhají svět.
Dítě nepotřebuje stíhat svět.
Dítě potřebuje vyrůst.
Nejde o technologie. Jde o člověka
Celá debata o digitálních dovednostech se často vede, jako by šlo o technologii.
Ale ve skutečnosti jde o člověka.
O to, jestli bude mít dítě v sobě klid.
Jestli bude umět přemýšlet.
Jestli bude mít schopnost soustředit se.
Jestli bude umět navazovat vztahy.
Jestli bude mít odvahu říct „nevím“.
Jestli bude umět klást otázky.
A jestli bude mít vůbec šanci vytvořit si vlastní vnitřní svět, který nebude celý obsazený cizími algoritmy.
Pokud tě zaujala myšlenka „digitální dovednosti ano, ale bez obrazovek“, doporučuju přečíst si původní rozhovor s Paulou Bleckmann na eduin.cz, kde jsou její argumenty vysvětlené detailněji a v širším kontextu: https://www.eduin.cz/clanky/nikdy-neni-prilis-brzy-na-rozvoj-digitalnich-dovednosti-ne-vsak-pomoci-obrazovek-rika-nemecka-odbornice-na-medialni-vychovu/
