Když nejvyspělejší technologie nosí medvídka

Téhle posedlosti se říká kawaii. Překládat ji jen jako „roztomilost“ ale nestačí. Kawaii je spíš emoce. Pocit něhy, bezpečí a sympatie. Něco, co člověku připomene štěně zakopávající o vlastní tlapky nebo dítě, které se snaží být důležité.

A Japonci tenhle pocit povýšili na kulturní princip.

Kořeny sahají hluboko do japonské historie. Už v období Edo vznikaly drobné figurky zvířat nebo miniaturní ozdoby na samurajské meče. Ano, i zbraň mohla nést něco jemného a hravého.

Za tím stojí starý estetický princip mono no aware tedy schopnost vnímat krásu právě proto, že je pomíjivá. Rozkvetlá sakura je krásná, protože za pár dní opadá. Křehkost není slabost. Je připomínkou, že nic netrvá věčně.

Asi právě proto Japonci nikdy nevnímali roztomilost jako opak dospělosti.

Moderní kawaii se narodilo v sedmdesátých letech. Středoškolačky začaly schválně psát kulatým písmem plným srdíček a hvězdiček. Některé školy tento styl dokonce zakázaly.

Důvod nebyl estetický.

Byla to tichá vzpoura proti společnosti, která od mladých očekává disciplínu, výkon a přizpůsobení. Kawaii se stalo nenápadným způsobem, jak si zachovat vlastní identitu.

Jenže každá dobrá revoluce jednou skončí v marketingovém oddělení.

V roce 1974 představila společnost Sanrio postavičku Hello Kitty.

Nemá ústa. Nemůže říct nic špatného. Nemůže se hádat. Nemůže nikoho urazit.

Proto jí možná rozumí celý svět.

Z původně nenápadné ilustrace vznikla jedna z nejhodnotnějších licencí planety. Společně s Pokémony proměnila kawaii v miliardový byznys.

Dnes mají vlastní maskoty města, prefektury, letiště, policejní stanice, hasiči, ministerstva dokonce i daňové úřady. V Evropě by to možná působilo jako recese. V Japonsku jde o zcela běžnou součást komunikace.

Na první pohled to působí jako paradox.

Země robotů, umělé inteligence a vysokorychlostních vlaků používá kreslená zvířátka, aby lidem vysvětlovala bezpečnostní pravidla.

Jenže možná žádný paradox neexistuje.

Čím je společnost složitější, rychlejší a náročnější, tím víc potřebuje drobné prvky, které snižují stres a dělají každodenní život snesitelnější. Psychologové tomu říkají „afektivní design“, způsob, jak prostřednictvím emocí měnit chování lidí.

Japonsko to pochopilo dávno předtím, než se z toho stal akademický obor.

Evropa často chápe profesionalitu jako vážnost. Čím méně emocí, tím lépe.

Japonci naopak ukazují, že lidskost nemusí být v rozporu s efektivitou. Naopak. Někdy právě drobný úsměv, kreslený medvídek nebo usměvavá postavička pomohou lidem věnovat bezpečnostnímu upozornění větší pozornost než další strohý zákaz.

Kawaii není znakem infantilní kultury.

Možná je to známka civilizace, která pochopila, že ani ten nejdokonalejší svět nemusí být chladný. A že i budoucnost může mít kulaté oči, růžové tváře a stále fungovat překvapivě efektivně.♥️