Článek
Jsou epochy, kdy dějiny plynou pomalu. A pak jsou chvíle, kdy se zdá, jako by svět zešílel.
Právě v takové době žijeme
Říká se, že existuje stará čínská kletba: „Kéž žiješ v zajímavých časech.“ Historikové sice dodnes nenašli důkaz, že by skutečně pocházela z Číny, ale to jí neubralo na síle. „Zajímavé časy“ totiž neznamenají klid a prosperitu. Znamenají války, převraty, hospodářské krize a období, kdy se starý svět rozpadá rychleji, než vzniká nový. A právě takovou dobu dnes zřejmě prožíváme.
Ekonomové varují před pastmi, z nichž není snadná cesta ven. Státy se zadlužují. Populace stárne. Pracujících ubývá. Geopolitické napětí roste. Globalizace se štěpí, společnost polarizuje. K tomu klimatické extrémy: sucha, povodně, požáry. A do toho všeho vstupuje umělá inteligence, technologie, které se mnozí bojí jako ničitele pracovních míst nebo existenční hrozby.
A právě tady začíná velký paradox naší doby.
Když je problém zároveň řešením
Dlouho jsme si kladli otázku: Vezme nám AI práci?
Dnes stále častěji zaznívá jiná: Co když ji zoufale potřebujeme, protože bez ní nebude mít kdo práci vykonávat?
Vyspělé společnosti rychle stárnou. Počet lidí v produktivním věku klesá. Zdravotnictví, sociální služby i veřejná správa budou potřebovat stále více kapacit, přesně ve chvíli, kdy bude k dispozici méně pracovní síly.
To, co se ještě nedávno jevilo jako hrozba, se může ukázat jako jediný nástroj schopný zachovat životní úroveň a funkčnost systémů, na nichž naše civilizace stojí.
Ne proto, že by AI byla dokonalá. Ale proto, že alternativa může být horší.
Klimatická krize jako urychlovač změny
Podobný paradox platí pro klimatickou krizi.
Extrémní počasí přináší obrovské škody a lidské utrpení. Zároveň ale nutí společnosti investovat do technologií, které by jinak zaváděly o desetiletí pomaleji: lepší předpovědní modely, chytřejší energetické sítě, efektivnější zemědělství, přesnější řízení spotřeby vody, lokální výrobu energie.
Krize zrychluje inovace. Dějiny to potvrzují znovu a znovu: lidstvo udělalo své největší skoky tehdy, když bylo přitlačeno ke zdi.
Konec světa, nebo konec iluzí?
Možná nenastává konec světa. Možná nastává konec představ o tom, jak má svět fungovat.
Věřili jsme, že růst je samozřejmost. Že každá generace se bude mít lépe. Že klima zůstane stabilní. Že technický pokrok přijde dostatečně pomalu, abychom si na něj mohli zvykat.
Nic z toho není samozřejmé. Proto současnost tolik bolí: mění se podmínky, ale také se mění naše očekávání.
Druhá renesance?
Budoucí historici možná budou na dnešní dobu vzpomínat jako na období chaosu a ztráty jistot.
Stejně dobře ji ale mohou označit za začátek nové renesance, doby, kdy lidstvo díky umělé inteligenci získalo přístup k dosud nepředstavitelným schopnostem. Kdy se podařilo lépe porozumět nemocem, urychlit vědecké objevy, zpřístupnit vzdělání miliardám lidí a zbavit člověka části rutinní práce.
Technologie sama o sobě není ani dobrá, ani zlá. Rozhodující bude, jak ji použijeme.
Největší paradox naší doby
Je zvláštní sledovat, jak se mění naše představy o hrozbách.
Báli jsme se globalizace a díky ní stovky milionů lidí unikly chudobě. Báli jsme se internetu a ten se stal největší knihovnou v dějinách, i když s sebou přinesl dezinformace a závislosti. Dnes se bojíme umělé inteligence a možná právě ona pomůže udržet systémy, které jsme vybudovali pro svět dvacátého století.
Dějiny mají smysl pro ironii.
Otázka pro budoucnost
Možná tedy nestojíme před volbou mezi katastrofou a záchranou.
Možná stojíme před volbou mnohem těžší: zda dokážeme přijmout, že řešení našich problémů nebude vypadat tak, jak jsme si představovali. Že pomoc může přijít v podobě technologie, které nedůvěřujeme. Že tlak vede k tvořivosti. Že největší změny nevznikají z pohodlí, ale z nutnosti.
A že to, co dnes považujeme za hrozbu, může být jednou důvodem, proč naše civilizace obstála.
