Článek
Události posledních let ukazují, že otevřená společnost bez elementární schopnosti sebeobrany je nebezpečně zranitelná. Česká republika má s tímto rizikem vlastní bolestnou zkušenost. Vláda v roce 2021 označila výbuchy ve Vrběticích za teroristický čin a uvedla důvodné podezření na účast důstojníků ruské vojenské rozvědky GRU. Při útoku zahynuli dva čeští občané.
Není to izolovaný exces ani historická epizoda, kterou lze odsunout stranou. České bezpečnostní instituce dlouhodobě upozorňují, že mezi nejaktivnější cizí mocnosti působící proti zájmům České republiky patří především Rusko a Čína, a to jak v oblasti špionáže, tak v kyberprostoru a při testování odolnosti státních institucí a kritické infrastruktury.
Ministerstvo vnitra navíc veřejně shrnuje konkrétní kauzy ruského i čínského vlivového působení v České republice za poslední dekádu. Nejde tedy o paranoidní konstrukci, ale o bezpečnostní realitu, kterou stát sám popisuje a dokumentuje.
Právě proto je na místě říci nahlas nepříjemnou věc: demokratické země byly v minulých desetiletích často příliš důvěřivé. Ve jménu bezbřehé globalizace, ekonomického pohodlí a falešně chápané otevřenosti podcenily skutečnost, že nepřátelské režimy nevnímají svobodu jako hodnotu, ale jako prostor k pronikání, ovlivňování a někdy i k přímému útoku.
Svobodná společnost může přežít jen tehdy, pokud si znovu osvojí schopnost rozlišovat. Ne podle národnosti jako takové. Ne podle jazyka. Ne podle místa narození. Ale podle loajality k demokratickému řádu.
Evropa i Česká republika proto musí přestat jednat alibisticky. Je nutné zásadně zpřísnit prověřování osob přicházejících z autoritářských států, důsledně vyhošťovat ty, u nichž existují vazby na zpravodajské, represivní nebo vlivové struktury nepřátelských režimů, a otevřít debatu o odebrání pobytových oprávnění či o mimořádném přezkumu již udělených statusů tam, kde se prokáže vědomá služba zájmům cizí moci namířená proti bezpečnosti demokratického státu.
Současně však musí platit jedno důležité pravidlo: civilizovaný stát nesmí trestat nevinné jen za jejich původ. Výjimku a ochranu musí dostat lidé, kteří se prokazatelně postavili proti zločinným režimům, byli jimi pronásledováni nebo se od nich jasně a doložitelně distancovali. Právě tím se skutečná demokracie liší od diktatury — že umí být tvrdá vůči hrozbě, ale ne slepá vůči jednotlivci.
Jestli si stále namlouváme, že stačí jen doufat v klid, pak jsme se nepoučili. Demokratický stát, který nedokáže chránit vlastní občany, instituce a území, ztrácí svůj základní smysl. Otevřenost bez obrany není ctnost. Je to naivita a pozvánka k dalšímu útoku.
Dnešní i budoucí bezpečnost Evropy nebude stát na prázdných heslech, ale na odvaze opravit chyby minulých desetiletí. Kdo chce žít v demokratické společnosti, musí respektovat její pravidla. Kdo vědomě slouží nepřátelskému režimu nebo pracuje proti bezpečnosti svobodné země, nesmí v ní nacházet ochranu; stát by měl v takových případech jednat rychle a důsledně, především v zájmu bezpečnosti vlastních občanů.
