Článek
Kde končí občanská aktivita a začíná politická režie?
Když se dnes na Letné scházejí davy lidí proti vládě, je fér položit si jednoduchou otázku: jde ještě o spontánní občanský protest, nebo už o politicky využívanou demonstraci, která má vytvořit tlak na vládu dřív, než vůbec dostala reálný čas ukázat výsledky?
Oficiálně dnešní akci svolal spolek Milion chvilek pro demokracii pod heslem „Nenechme si ukrást budoucnost“. Veřejně dostupné informace tedy ukazují na občanského organizátora, nikoli na přímého pořadatele z řad politických stran. Zároveň je však zřejmé, že podobná akce má silný politický dopad a že ji opozice může využít nejen jako symbol, ale i jako nástroj mediálního tlaku, jehož projevů budeme v následujících dnech s vysokou pravděpodobností svědky.
A právě tady začíná legitimní pochybnost. Pokud na demonstraci míří opoziční politici, pokud se na ní buduje protivládní atmosféra a pokud se z veřejného shromáždění stává de facto politická kulisa, pak má veřejnost plné právo ptát se, zda nejde spíše o řízenou mobilizaci než o čistý hlas „odspodu“.
Vláda ještě ani pořádně nezačala vládnout
Na tom je něco znepokojivého. Demokracie nestojí jen na právu protestovat, ale i na elementární trpělivosti dát zvolené vládě prostor nést odpovědnost za vlastní kroky. Jestliže se už na samém začátku rozjíždí masová protivládní mobilizace, nevypovídá to jen o napětí ve společnosti, ale také o sílící tendenci části politického prostředí přesouvat boj z voleb a parlamentu přímo do ulic.
Opozice navíc ihned po volbách rozjela účelové obstrukční praktiky, jejichž skutečným cílem zjevně není věcná korekce vládní politiky, ale snaha co nejvíce zkomplikovat výkon mandátu legitimně zvolené vlády.
Opozice má právo kritizovat. Nemá si však přivlastnit ulici
Je naprosto v pořádku, když opozice kritizuje vládu. Není však v pořádku, pokud se vytváří dojem, že každá velká demonstrace automaticky představuje hlas „celého národa“, a už vůbec ne, pokud se z občanského protestu stává prodloužená ruka stranického boje.
Politici, kteří na Letnou míří, by si měli položit otázku, zda tam jdou skutečně naslouchat občanům, nebo zda si jdou převzít cizí energii pro vlastní mocenský projekt.
Demokracie není jen právo křičet, ale i povinnost nést důsledky.
Skutečné ohrožení demokracie nezačíná tím, že lidé protestují. Začíná tehdy, když se z náměstí a plání stane nástroj permanentní politické kampaně, která má nahrazovat standardní demokratický proces. Ulice může být legitimním korektivem moci. Nesmí se však stát zkratkou k obcházení výsledků voleb a systematickému rozkladu důvěry v institucionální politiku.
Právě proto je dnes důležité sledovat nejen počet lidí na Letné, ale i to, kdo tuto energii sklízí, kdo ji politicky rámuje a kdo se na ní snaží vyrůst.
Zvítězí nakonec hlučící menšina nad mlčící většinou?
Dnešní Letná může být výrazem občanských obav. Může však být i ukázkou toho, jak rychle se občanská nespokojenost stává palivem pro opoziční politiku. A to je třeba říkat otevřeně. Ne kvůli umlčování protestů, ale kvůli obraně samotné podstaty demokracie: vlády mají být posuzovány podle činů a výsledků, nikoli oslabovány permanentní mobilizací ještě dříve, než vůbec dostanou šanci vládnout.
Pokud má být politický směr země určován především tlakem nejhlasitějších skupin, pak se neoslabuje jen vláda, ale i samotný princip zastupitelské demokracie.
Na celé situaci je přitom až absurdní, že velká část dnešní nespokojenosti občanů fakticky pramení z destruktivních kroků předchozí Fialovy vlády, zatímco ta současná ještě ani nestačila učinit nic natolik zásadního, aby mohla být za celkový stav země poctivě souzena. Právě proto dnešní mobilizace působí spíše jako politicky řízený tlak než jako spravedlivé vyúčtování skutečných vládních výsledků.
