Článek
Kde končí solidarita a začíná povinnost vůči vlastním občanům?
Rozhodnutí omezit část zahraniční pomoci znovu otevřelo otázku, kterou nelze donekonečna obcházet. Má stát v době drahoty, tlaku na rozpočty a mzdy českých domácností dál upřednostňovat výdaje do zahraničí, nebo se musí vrátit k základní povinnosti hájit především zájmy vlastní země a vlastních občanů?
Bude pobyt Ukrajinců skutečně dočasný, nebo se z mimořádného řešení stává nový trvalý standard?
Stejně důležitá jako otázka financí je i otázka důvěry ve stát a v původní slib dočasnosti. České veřejnosti bylo od počátku předkládáno, že jde o dočasnou ochranu lidí prchajících před válkou. Ministerstvo vnitra zároveň dnes připouští možnost přechodu části držitelů dočasné ochrany do dlouhodobého pobytu a získání českého občanství. Právě proto musí vláda otevřeně říci, jaké jsou její skutečné záměry, kolika lidí se mohou týkat a jak chce zabránit tomu, aby se z mimořádného režimu bez jasného mandátu veřejnosti stal faktický trvalý stav.
Vedle rozpočtových dopadů je nutné otevřeně mluvit i o trhu práce
Česká ekonomika sice trpí nedostatkem lidí v řadě profesí, to však neznamená, že stát může ignorovat tlak v nízkopříjmových oborech, kde větší nabídka práce oslabuje mzdové vyjednávání domácích zaměstnanců. Úkolem vlády není jen zaplnit volná pracovní místa kýmkoli, ale také chránit férovou cenu práce v České republice.
Stát už nemůže dál mlžit a předstírat, že se nic nemění. Pokud byla veřejnosti slíbená dočasnost, musí začít platit i v praxi. Vláda má neprodleně předložit jasný a srozumitelný plán, jak bude dočasnou ochranu skutečně ukončovat tam, kde pominuly důvody jejího trvání, a jak zabrání tomu, aby se z mimořádného opatření stal bez souhlasu občanů nový trvalý stav. Právě na tom se ukáže, zda stát ještě bere vážně vlastní sliby, nebo jen testuje, co všechno veřejnost unese.
