Článek
Kdo skutečně platí koncesionářské poplatky?
V ulicích se demonstruje proti zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Jenže kolik demonstrantů je skutečně platí? A kolik z nich má na současném systému osobní či ekonomický zájem?
V posledních dnech sledujeme demonstrace na obranu financování České televize a Českého rozhlasu. Zaznívají silná slova o demokracii, nezávislosti a ohrožení svobodných médií.
Přitom se nabízí několik docela obyčejných otázek, které by si měli položit především novináři.
1. Kolik demonstrantů vůbec platí koncesionářské poplatky?
Televizní a rozhlasové poplatky dnes činí dohromady 205 Kč měsíčně, tedy 2 460 Kč ročně za domácnost. Česká televize a Český rozhlas přitom mají podle rozpočtů na rok 2026 vybrat na poplatcích přibližně 9,2 miliardy korun. Za deset let by tedy měla úzká skupina osob inkasovat téměř 100 miliard korun. To už jsou peníze, kvůli kterým stojí za to položit otázku: Kdo vlastně bojuje za veřejnou službu a kdo také za zachování svého ekonomického zázemí? A kam až může protest za zachování povinných poplatků zajít, když při něm létají i dlažební kostky?
Na demonstracích vidíme také řadu mladých lidí, studentů a dalších účastníků, kteří mohou žít ve společné domácnosti s rodiči nebo partnerem. V takovém případě poplatky samostatně nehradí.
Kolik demonstrantů tedy skutečně platí ze svého? Deset, třicet, padesát procent? Nevíme.
Nebylo by zajímavé provést mezi účastníky reprezentativní průzkum?
Je totiž podstatný rozdíl mezi požadavkem, abych určitou službu povinně financoval já sám, a požadavkem, aby ji povinně financoval někdo jiný.
2. Kolik demonstrantů je na systému veřejnoprávních médií ekonomicky zainteresováno?
Další otázka je možná ještě zajímavější.
Kolik účastníků demonstrací tvoří zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu, jejich rodinní příslušníci, externí spolupracovníci či lidé profesně napojení na tyto instituce?
Proti zrušení poplatků se ostatně veřejně postavily i tisíce zaměstnanců veřejnoprávních médií.
To samo o sobě není nic špatného. Zaměstnanci mají samozřejmě právo hájit svou práci a své zájmy. Veřejnost by však měla vědět, nakolik jde o spontánní občanskou iniciativu a nakolik také o obranu ekonomických zájmů lidí, kteří jsou na stávajícím systému existenčně závislí.
3. Proč se nemluví stejně hlasitě o právech těch, kteří platit nechtějí?
Ne každý občan sleduje Českou televizi nebo poslouchá Český rozhlas. Přesto může mít zákonnou povinnost obě instituce financovat.
Je jistě legitimní požadovat nezávislá veřejnoprávní média. Stejně legitimní je ovšem ptát se, zda jejich financování musí být založeno právě na povinných poplatcích domácností.
Zrušení poplatků přece automaticky neznamená zrušení veřejnoprávních médií. Znamená především změnu způsobu jejich financování. O tom, jak zajistit jejich nezávislost při financování ze státního rozpočtu, lze vést věcnou debatu.
Demokracie přece není jen právo demonstrovat za zachování určité povinnosti. Je také právem ostatních občanů požadovat její přezkoumání.
Možná by proto nebylo od věci, kdyby novináři vedle počítání demonstrantů začali zjišťovat také to, kolik z nich poplatky skutečně platí a kolik je na jejich zachování ekonomicky zainteresováno.
