Článek
Léto kromě pro média vděčných alarmistických a bulvárně pojatých informací o údajně nesnesitelných vedrech (lidská paměť je přece tak milosrdná!) přináší zprávy o rekordní výrobě elektrické energie ze solárních panelů. Aktivistická klimatická redaktorka (která pochopitelně také tento humanitní obor vystudovala) na stejně aktivistickém webu www.obnovitelne.cz se zeleně svazáckým jurodivým nadšením vylíčila, jak pro „solární zdroje je dlouhotrvající sluneční svit štěstím“.
A kam ty letní přebytky, které vytvářejí naprosto falešný obraz „soběstačné“ energetiky Česka, dodáme, když jsou na tom všichni sousedi stejně? A čím budeme pohánět kola tuzemského průmyslu, když solární panely mají celkovou roční časovou využitelnost asi 1000 hodin. Co těch zbývajících 7760 hodin? Stačí se podívat na bilanční zprávu Energetického regulačního úřadu (ERÚ): letos v lednu se současná kapacita 2,5 GW ve FVE podílela na výrobě/spotřebě elektřiny 0,6 procenta. V lednu 2022 při tehdejší kapacitě 2 GW jedním procentem. Letos v lednu méně svítilo, a tak o čtvrtinu větší letošní kapacita FVE dodala v energeticky kritickém lednu o 40 % méně elektřiny než ta menší kapacita před rokem. Takže na takto nestabilním zdroji chceme postavit naši energetiku a celou ekonomiku, která je neprůmyslovější z celé EU?
Ovšem nedosti na tom. Český parlament nyní projednává návrh nového zákona Lex POZE II, který má implementovat evropskou směrnici k podpoře urychlení politiky Zelené dohody pro Evropu známé jako Green Deal. Má navázat na již schválenou směrnici o podpoře tzv. obnovitelných zdrojů energie (Lex POZE I) s prvořadým cílem především podpořit vznik komunitní energetiky a institucionalizovat sdílení elektrické energie vyrobené v těchto nestabilních a přerušovaných zdrojích energie. Na rozdíl od Lex POZE I se navazující legislativa Lex POZE II opírá o tzv. studii dopadů (RIA). Ta ovšem obsahuje zásadní rozpory, které naprosto devalvují vyhodnocení této legislativní úpravy, která je závažným zásahem do současného stavu nejen české energetiky, ale ekonomiky celkově. Opomíjí téměř nevyhnutelný zásadní dopad na nejširší vrstvy obyvatel ČR, zejména na ty sociálně nejslabší, kteří nemají možnost spolufinancovat drahé úsporné technologie.
Sporná „studie dopadů“ se totiž odvažuje v rozporu s fakty tvrdit, že úspory spotřeby elektřiny v řádech desítek miliard korun u těch, kdo si dominantně a s obrovskými dotacemi od státu, rozuměj ostatních daňových poplatníků, pořídí solární elektrárnu (FVE) a dotačně nijak neomezenou kapacitu úložných baterií a sdruží se v tzv. komunitní energetice s lokálním sdílením „levné“ elektřiny, má prý jen společenské přínosy, nikoli náklady. Opak je pravdou. Ve skutečnosti desetitisíce malých zdrojů energie (jen v roce 2022 bylo instalováno 34 000 nových FVE) budou vyžadovat obrovské investice do posílení a správy elektrických sítí, které státní firma ČEPS ve své analýze zdrojové přiměřenosti MAF CZ 2022 kvalifikovaně odhadla na 400 miliard korun. Takže s ohledem na nemožnost státu jako dosud v energetické krizi tyto náklady nadále krýt ze státního rozpočtu bude muset vláda usilující o snížení obřího deficitu státního rozpočtu nechat tyto náklady rozpočítat do ceny elektřiny. Každý spotřebitel ji pak najde v prudce rostoucí ceny elektřiny v tzv. regulovaných položkách s dominancí nákladů na distribuci.
Výsledkem tohoto procesu bude zřejmě zásadní zvýhodnění desítek tisíc nejbohatších obyvatel ČR, kteří navzdory vysokým dotacím musí tyto technologicky drahé projekty v nemalých částkách spolufinancovat ze svého. Jejich úspory ze spotřeby elektřiny zvýší jednak fixní náklady nutně rozpočítané na ostatní spotřebitele, kteří nemají ani finanční, ani fyzické možnosti (typicky obyvatelé velkých nájemních domů) si tyto drahé technologie pořídit. Jednak všem spotřebitelům – a tedy nadproporcionálně těm chudším - prudce vzrostou náklady na distribuci. Jak české zákonodárce ve svém novém stanovisku upozorňuje spolek Realistická energetika a ekologie, v nové legislativě Lex POZE II tak jde o typický projekt „individualizace výnosů a socializace nákladů“. Přeneseno do „člověčiny“ jde o to, aby zvýšení majetku bohatých v podobě dotovaných energetických úspor, zde zahaleno do vznešeného roucha „zelené technologie“, opět zaplatili chudí spoluobčané.
Také česká vládní energetická strategie je pod silným vlivem eurounijní ideologie, že tzv. obnovitelné, lépe občasné zdroje energie (OZE) mají dominovat v našem energetickém mixu. I zde je markantní tragický omyl slepé sázky klíčové země EU Německa právě na OZE. Jak píše portál www.eneregievednevnoci.cz, letos v červnu se Německo propadlo do obřího deficitu ve výrobě elektřiny. Za jediný skoro letní měsíc se svou obří kapacitou asi 150 GW v solárech (FVE) a větrnících (VTE) muselo dovézt přes 4 TWh z okolních států včetně z ČR (pro srovnání: ČR má roční čistou spotřebu elektřiny asi 60 TWh). A to přesto, že Německo dosud bylo čistým vývozcem elektřiny. Důvody? Slepá sázka na stále větší kapacitu OZE, které mají v dominanci solárních a věterných zdrojů tvořit v roce 2030 už 80 % a v roce 2035 dokonce 100 % energetického mixu země (pak zde cílově 400 GW ve FVE a VTE). Navíc k 15. dubnu Německo uzavřelo poslední tří jaderné elektrárny se stabilní výrobní kapacitou 4,2 GW jako hřebíček na rakvi 54letého spolehlivého provozu celkem tří desítek německých jaderných elektráren, jež na svém vrcholu zajišťovaly kolem třetiny spotřeby elektřiny v Německu.
No a když nyní nad Německém nesvítí slunce a nefouká vítr? Aktivuje se kapacita 38 GW v uhelných elektrárnách a 34 GW rovněž v emisních paroplynových elektrárnách. Takže v uplynulém červnu činila produkce CO₂ Německa 357 gramů na vyrobenou kWh, zatímco převážně jaderná Francie měla pouhých 42 gramů. Vzpomínáte si, proč celá taškaříce jménem Green Deal vznikla? No přece kvůli boji právě s CO₂.
Zatímco německou zelenou ideologii v podobě pokračujícího využívání emisních zdrojů brzdí zcela oprávněné obavy německého průmyslu z prudkého růstu cen energie a následné deindustrializace země, Česko je papežštější než papež. V podobě své dominantní energetické firmy ČEZ se 70% podílem státu pokračuje v překotném uzavírání stabilní uhelných zdrojů. ČEZ od roku 2020 odstavil už 10 bloků uhelných elektráren s celkovým výkonem 1500 MW. Skončil provoz jeden blok elektrárny Mělník III, přestaly dodávat energii do sítě čtyři bloky v Prunéřově, dva v Ledvicích a po jednom v Dětmarovicích, v Energocentru Vítkovice a ve Skawině. ČEZ tak podle vlastních slov „zrychluje přechod k budoucí bezemisní energetice“. V roce 2025 plánuje ČEZ vyrábět z uhlí pouze 25 % veškeré své produkce elektřiny, v roce 2030 maximálně 12,5 %, což už zřejmě bude výroba jen v nejmodernějších nadkritických Ledvicích. To, že podle ČEZ mají stabilní výkon z uhlí nahradit zejména jím budované nové solární elektrárny se jmenovitým výkonem 6 GW, jsou zkazky podobné pohádkám Ovčí babičky. Nicméně tato obchodní strategie sázející na to, že z deficitní elektřiny se může stát exkluzivní a drahé zboží (jak nápadně podobné vývoji cen vody v ČR), může být úspěšná. Jenom čeští spotřebitelé účty za elektřiny už sotva zvládnou. Zejména průmyslníci spláčou nad výdělkem, pokud rovnou nezavřou krám.
Náš severní soused Polsko, který má tři čtvrtiny své elektroenergetiky postavené na uhelných elektrárnách, zvolilo jinou strategii. V minulých dnech polská vláda oznámila, že nabízí soukromým provozovatelům uhelných elektráren, že je odkoupí za celkovou částku 18 miliard zlotých (asi 100 miliard korun). To je nepochybně vládní snaha vyhnout se předčasnému odstavení uhelných zdrojů, než Polsko vybuduje zcela novou kapacitu 6 jaderných reaktorů (se zprovozněním prvního bloku již v roce 2032), jež chce doplnit solárními a větrnými zdroji.
I když se jen spekuluje o postátnění ČEZ, naproti tomu Česku hrozí ekonomický zánik uhelných elektráren kvůli drahým eurounijním povolenkám (nyní kolem 100 eur za tunu CO₂) již na přelomu let 2026/2027, kdežto první z uvažovaných čtyř nových jaderných reaktorů má být zprovozněn až v roce 2036. Zatímco polská vláda dala již před dvěma lety oficiální podnět k revizi a končení systému spekulativních emisních povolenek, vláda ČR se k této iniciativě nepřipojila.
Nejde o to, že počet Poláků je čtyřnásobně větší než Čechů a že proto je polský trh i pro zahraniční kapitál zajímavější. Polsko si prostě vydobylo v Evropské unii postavení, které naplňuje jeho národní zájmy. Umí česká politická reprezentace obhajovat legitimní české národní zájmy? Je tím správným obhájcem ministr průmyslu Jozef Síkela, který se tak horlivě snaží stát příštím členem Evropské komise?
