Článek
Tak nám v noci ze soboty na poslední říjnovou neděli opět nastala změna času. Vrátili jsme se k našemu běžnému, tedy zimnímu času a mohli jsme si hodinku přispat. Každý prý rozumí fotbalu a politice. A asi i změně času. Původně bylo střídání času podmíněno úsporou energie, a to již za první světové války. My si vzpomeneme, že v době ropné krize se i v Československu uplatňovalo na konci 70. let 20. století. Od 1996 Česká republika synchronizovala změnu standardního zimního času s letním časem v Evropské unii, který posouvá mechanickou i digitální ručičku na podzim o hodinu dopředu a na jaře zase dozadu.
K nařízení se připojily i některé země, které nejsou součástí EU. Čas se změní také v Albánii, Andoře, Bosně a Hercegovině, Kosovu, Libanonu, Lichtenštejnsku, Maroku, Makedonii, Moldavské republice, Monaku, Černé Hoře, Norsku, San Marinu, Švýcarsku, Srbsku, Ukrajině a Vatikánu. Na Islandu se čas nemění, protože v létě má tento ostrovní stát na severu Atlantského oceánu až 21 hodin denního světla, přidávat další hodinu jim nedává smysl. V Rusku jeho prezident Vladimír Putin za celý národ sám rozhodl, že od října 2014 zde trvale platí zimní čas. To znamená, že časový rozdíl mezi Prahou a Moskvou v létě je hodina, v zimě dvě.
Dnes převládly argumenty, že dříve předpokládaná úspora energie s posunem času je téměř nulová. Místo tehdejších úspor při spalování uhlí nás dnes řídí moderní energetika. Naopak přechod mezi časy dopředu i zpět je podle lékařů spojen se stresem, poruchami spánku, snížením pracovní výkonnosti i s více dopravními nehodami. Ekonom Lukáš Kovanda poukázal na výzkum Londýnské školy ekonomie a politických věd (London School of Economics, LSE), že tato zdánlivě nenápadná změna rytmu snižují životní pohodu i pracovní výkon. Jen jarní posun o hodinu dopředu podle něj představuje ztrátu blahobytu, kterou lze v podmínkách Česka spočítat následovně: odpovídá zhruba 16 500 Kč na osobu ročně. To je tedy v celé zemi zhruba 180 miliard ročně, o které ekonomika ČR dle LSE přichází změnou času. To jsou překvapivě obrovské sumy, ale politici mají stále dostatek času, protože se přece pokoušejí řešit podstatnější problémy než naši ztrátu blahobytu.
Celá léta byl negativnějším odpůrcem střídání času v Česku pekař Stanislav Pecka ze Sobětuch na Chrudimsku. Pecka ve svých prohlášeních a nepochybně se svou osobní zkušeností argumentoval, že posun času ohrožuje zejména malé děti, nemocné lidi i ty, kteří musejí jako on vstávat velmi brzy ráno. Zároveň si stěžoval na české politiky a ústavní instituce, které se podle něj problémem vůbec nezabývaly. Pekař zemřel v září roku 2009 a 16 let poté se jeho úsilí stále nepodařilo naplnit.
Důvodem je, že 27členná Evropská unie je doslova pytlem blech s naprosto rozdílnými názory a požadavky. Neshoda na úrovni dotčených ministrů členských zemi EU je, zda by měl být trvale zaveden zimní (pásmový) nebo letní čas. Většina vědců a chronobiologů se přiklání k pásmovému, který odpovídá přirozenému rytmu dne, zatímco část veřejnosti preferuje letní čas kvůli prodloužení letního večera za světla. Pro Česko by ovšem trvalý letní čas např. znamenal, že by se začalo v zimě stmívat už v 15 hodin. A tohle fakt chce málokdo. Když se setkávají dva sousední státy EU, pro přehledné jízdní řády jejich dopravního spojení by bylo samozřejmě vhodné, aby časy byly jednotné. Když už tedy existující časová pásma světa znamenají, že když je v Londýně a Lisabonu 11 hodin, v Paříži a Praze je ve stejné době už poledne a v Aténách je 13 hodin a blíží se siesta.
Teď si budoucí španělské předsednictví v EU předsevzalo, že v roce 2026 po 40 letech faktického trvání zastaví střídání času, které tak či onak otravuje život 450 milionům občanů členských zemí. Ovšem nevíme, zda se český pekař Stanislav Pecka ve své „hořejší nebeské pekárně“ příští rok dočká satisfakce. Členské státy Evropské unie teď mají zcela zásadnější problém, který opět prověřuje jejich (ne)schopnost dosáhnout a jednoty: v koordinaci obranné politiky.
Rusko, které v únoru 2022 vpadlo vojensky na Ukrajinu, se díky vzniklé závislosti zemí EU na ruských energetických surovinách mylně domnívalo, že reakce Evropy na agresi bude vlažná. Putin se zmýlil, i když odchod od ruského zemního plynu a ropy nebyl zcela dokonán. Nyní ovšem musí ruský agresor pochopit, že země EU spolu s Velkou Británií budou brát vojenskou hrozbu Ruska i za hranicemi Ukrajiny velmi vážně. V tom je ale kámen úrazu, protože po rozpadu SSSR a jeho satelitů si Evropa naivně myslela, že už trvalému míru v Evropě nestojí nic v cestě a výdaje na armádu odsoudila do role fackovacích panáků národních rozpočtů. Putinova strategie obnovit vlastně sovětské impérium a být znovu respektovanou a obávanou supervelmocí, vyvolala v evropských metropolích překvapení až zděšení. A v USA pod novým prezidentem Donaldem Trumpem do značné míry oprávněné obvinění, že Evropa si budovala bohatý sociální stát, zatímco vojenskou bezpečnost nechala na svém spojenci v NATO na druhém břehu Atlantiku. A proto dle Trumpa EU nikdo nebere ve světě vážně.
V roce 2024 dosáhly obranné výdaje 27 členských států EU 343 miliard eur, což představovalo 1,9 % HDP. V roce 2025 se očekává rekordní výše 381 miliard eur. Ovšem při debatách o předpokládaných a nutných výdajích zemí EU na obranu v konfrontaci se siláckými řečmi Kremlu se mluví o celkových výdajích až 1,5 bilionu eur. Protože Evropské státy jsou finančně na huntě a většina zemí eurozóny neplní maastrichtská kritéria pro přijetí do tohoto exkluzívního klubu platících eurem, v Bruselu i jinde se objevila idea, aby si vedle rozpočtů členských zemí (jež nebudou započítávány Bruselem do dluhových limitů) na nové obranné výdaje Evropská unie vypůjčila. Ale pozor! Už v roce 2022 si EU vzala na řešení zaostání Unie po covidové pandemii obligace za 650 miliard eur a začnou se úroky z nich splácet všemi členskými státy už v roce 2028, a to dalších 30 let. Nyní má jít na obranu další dluh 800 miliard eur (tedy asi 20 bilionů Kč).
Evropský obranný fond (EDF) má zatím marginální rozpočet 8 miliard eur na období 2021–2027, v roce 2025 Komise vyčlenila přes miliardu eur na nové projekty. Takové Německo si vzalo na řešení zaostalé infrastruktury a pokračování zelené politiky letos na dluh 850 miliard eur, na armádu dá mimo to dalších 200 miliard eur.
Druhá politicky a ekonomicky nejvýznamnější země EU Francie a jako jediná země EU disponující jadernými zbraněmi střídá premiéry a vlády kvůli nesouhlasu parlamentu s úspornými návrhy rozpočtu jako apoštoly na Pražském orloji a mezinárodní rating Francie (a tedy i splátka dluhů na úrovni 115 % vůči HDP) je už horší než České republiky.
Evropská komise už představila strategický dokument „Bílá kniha o budoucnosti evropské obrany“ a plán „ReArm Europe“. Tyto dokumenty prý představují klíčové kroky k posílení evropské obrany, ale jejich realizace vyžaduje širokou podporu. Zatímco velmi doma zadlužená Francie a také Polsko v první linii možného pokračování ruské agrese jsou hlavními zastánci společného zadlužení, Německo a takzvané „šetrné státy“ severu se staví proti. Ovšem pro takové zásadní rozhodnutí o obranné politice a dalším obřím zadlužení na úrovni vedení EU je vyžadována jednomyslnost.
Můžeme se snad divit, že sotva brzy může dojít k jednomyslnému rozhodnutí vedení členských zemí EU o zrušení střídaní času, když náš evropský spolek není schopen přijmout ani klíčové rozhodnutí pro zajištění obrany, bezpečnosti a svobody obyvatel našeho kontinentu?
Zdroje:
