Článek
15. dubna 2009 – vzpomínky na léto 2006
Znovu jsem koukla na Skype, ale Flo tam pořád nebyla. Přípravy do školy jsem už měla skoro hotové, a tak jsem ze zvědavosti otevřela zprávy na Štěstí.cz. Bohužel, pouze vzkaz od Standy. Včera večer jsem si tam psala s jedním moc pěkným chlapem, ale už se neozval. Zklamaně jsem zavřela profil.
Myšlenkami jsem se vrátila ke svatbě Flo. Na tu se totiž nedalo jen tak zapomenout.
Druhý den svatební blázinec pokračoval v plné síle. Představovala jsem si, že teď už si konečně sednu u našich na zahradě s příbuznými z Moravy, budeme si povídat a celá posvatební dotočná proběhne v klídečku. Jenže opak byl pravdou.
Když jsem ráno s tetou Maruškou, strýcem Mirkem a bratránkem Tomášem dorazila k našim, máma zrovna hystericky pobíhala po baráčku a vykřikovala, že máme plný sklep cukroví ze svatby, které zbylo, a že zítra už bude dobré tak akorát na vyhození. Taková škoda, co to stálo peněz!
Bylo mi jí líto, ale s trochou ironie jsem si vzpomněla, jak jsem jí před týdnem na tomto místě říkala, ať to nepřehání, že bude horko a hosté budou spíš pít než se cpát sladkostmi. Nedala si říct.
Teta Maruška taktně naznačila, že tohle by si snad měla vyřešit Flo, je to její svatba. Jenže Flo byla v hotelu a věnovala se samozřejmě jen hostům z Ameriky. Táta tedy sedl do auta a jel pro ni. Po chvíli se vrátil s tím, že hosté právě vstali, snídají a jen tak nepřijdou.
Mamka na mě vrhla zoufalý pohled. Měla na starosti zbytek hostů z tátovy strany z Moravy a nějak se to na ni valilo.
„A jak vycházíte se sousedy?“ zeptala se teta.
„Normálně…“ řekla mamka.
„To je nápad, mami! Dej to na talíře a já s tím tady oběhnu sousedky. Přece to nevyhodíme, sníst to nemáme šanci a ještě si uděláme u všech dobré oko!“ zajásala jsem nad tím nápadem.
Teta Maruška s mamkou začaly chystat výslužky a my s Tomíkem jsme obíhali sousedy. Všude nás samozřejmě vítali s rozzářenými pohledy a nikde talíře plné luxusního cukroví neodmítli. Vyřizovali jsme poděkování a gratulace od všech lidí ze čtvrti, kde naši bydleli.
Ve dvě hodiny odpoledne jsme konečně s Tomíkem usedli celí splavení pod pergolu a sháněli něco k pití. Zákusková pohroma byla zažehnána a před námi bylo posledních pár kousků cukroví na odpoledne a večer. S chutí jsem se zakousla do špičky s koňakem.
Pár minut nato přijeli Flo, Alex a američtí hosté. Flo se tvářila jak mistr světa, a když jí mamka radostně sdělila, jak jsme to vyřešili, jen blahosklonně kývla hlavou a šla dovnitř.
Američani si sedli k nám pod pergolu a chtěli konverzovat. Dneska už bych si poradila, ale tehdy jsem uměla říct své jméno, profesi a zeptat se na počasí.
„Běž pro tu Flo,“ zasyčel táta, „ať si jde povídat, jak to tady vypadá…“
Rozběhla jsem se do domku. Flo si právě začala hrát na vzornou hospodyňku a chystala s mámou maso na grilování.
„Flo, máš jít ven, táta říkal, že je to blbý, my se s nimi nemáme jak domluvit, Sandra ještě nepřišla a Tomík se stydí… Prý už anglicky dlouho nemluvil.“
„No tak sem pojď pomoct mámě, beztak celej den nic neděláš!“ odsekla Flo a šla ven.
Tak tohle už bylo silný kafe i na mě. Popadla jsem v chodbě svůj batůžek s věcmi a s očima plnýma slz jsem utíkala ven. Před vraty jsem se srazila s tátou, který zajížděl autem. Když viděl, jak vypadám, bez řečí mě naložil do auta. S pláčem jsem mu řekla, co se stalo. Zastavil u kraje silnice kousek od našeho domku a chvíli zaraženě mlčel.
„Celou svatbu jsem včera táhla, vůbec neumím anglicky a chodila jsem tancovat se všemi jejími hosty z Ameriky, dnes jsme celý den s Tomíkem lítali jak hadr na holi a jak ona se chová?! Já už jsem z toho děsně unavená a… stýská se mi po Honzovi…“
Už jsem nevydržela to napětí a nechala slzy volně proudit po tvářích. Bylo to právě pět měsíců, co se odstěhoval.
Táta mě objal a já jsem mu chvíli brečela na rameni.
„Však tohle má u mě Flo schovaný. Je jak utržená z řetězu,“ řekl otec. „Já jsem zvědavej, jak se předvedou oni v Americe.“
Utřela jsem si mokrý obličej do jeho trička a vysmrkala se.
„Tak jedem zpátky… už jsem dobrá.“ Usmála jsem se na tátu.
Pod pergolou už byla zábava v plném proudu. Většina hostů kromě tety Marušky si mého krátkého odchodu ani nevšimla a Flo dělala, že se nic nestalo.
Prostě moje sestra Flo. Nevyměnila bych ji za nic na světě!
Konečně se ozvalo vyzvánění Skypu.
„Nazdar, Flo!“ řekla jsem radostně, když se na monitoru počítače objevil obličej mé sestry.
„No nazdar, tak co rande?“ zajímala se hned Flo.
„Hrůza…“ Udělala jsem otrávený ksichtík.
„Vždyť jsi říkala, že je tělocvikář, tak to musel být samej sval a šlacha, ne?“ dobírala si mě Flo.
„No to jo… postava dobrá, evidentně hodně sportuje, v tom bychom si asi rozuměli… ale víš co, absolutně nepřitažlivej…“
„No a něco dalšího?“
„Píšu si ještě s dalšíma, ale nic moc…“
„Nejsi moc vybíravá?“ Zeptala se Flo ironicky.
Chvíli jsme probíraly novinky z Hrádku a pak už jsme vytáhly angličtinu. Flo mi dávala jednu lekci týdně a musím říct, že už po roce to bylo znát. Dokud bydlela na západě Spojených států, byl časový posun tak velký, že se nám společný čas hledal těžko. Teď žili na východě Ameriky, a tak jsme si mohly dopřát pravidelnou hodinu.
A když už jsme byly myšlenkami zase za oceánem, vzpomněla jsem si na Floinu druhou svatbu. Tu americkou.
Kalifornie mě ohromila. A vůbec celé naše cestování po Spojených státech. Stála jsem na hvězdném chodníku slávy v Los Angeles, vykoupala se v Pacifiku a viděla New York i Washington. Všichni z Alexovy rodiny nám shodně tvrdili, že jsme toho za tak krátkou dobu procestovali opravdu hodně. Flo měla naprosto fantasticky sestavený plán jízdy a všechno klapalo přesně podle jejího dobrodružného scénáře. Byla to nezapomenutelná dovolená.
Podobnou charakteristiku bych ovšem rozhodně nedala jejich slavné americké svatbě.
Alexova rodina byla věřící a trvala na tom, že druhý obřad musí proběhnout v Americe v kostele. Moje představa měla podobu hostin ze slavných amerických komedií. S nadšením jsem se svěřovala Floině kamarádce Kláře, jak se vidím na obrovské zahradě pod velikými svatebními stany, všude květiny, kapela hrající romantické cajdáky a já odháním americké ctitele.
Klára se tomu strašně smála a říkala, že budu zklamaná. To, co si představuji pod vlivem amerických trháků, jsou prý svatby milionářů a Alexova rodina mezi ně rozhodně nepatří.
Kláru Flo poznala během svého pobytu v Americe. Prožila podobný scénář – odjela do USA jako au-pair a vdala se tam.
Bohužel jsem jí musela dát za pravdu. Floina druhá svatba byla alespoň pro mě totální fiasko. Alex si s organizačními problémy hlavu nelámal a já měla pocit, že jeho rodiče přípravy poněkud podcenili.
Když jsem seděla ve svých půvabných družičkovských šatech v tmavé a omšelé místnosti a pojídala podivná a nepříliš chutná jídla, vzpomínala jsem na naši skvělou českou svatbu. Kapela ladila asi hodinu, pak ze sebe vysoukala pár písniček a v jedenáct byl konec.
No prostě na pravou „středočeskou“ nic nemá!
Předchozí díl: Jedna nevěsta, dvě svatby a jeden nervový kolaps
Příště: Alinu čeká druhé rande se Standou a také první školní historka „Ve dne jsem zachraňovala ježka, večer sama sebe“.
