Článek
24. dubna 2009
Byl krásný slunečný den a naše škola měla nácvik evakuace. Připomínalo mi to branné cvičení za socialismu, jen v novém, současném kabátě.
Po vyhlášení poplachu děti i učitelé podle požárních předpisů rychle opustili školu a pak vyrazili na výlet, jehož součástí byla soutěž. Pro nás učitele to znamenalo vláčet za sebou kolem třiceti šmejdíků po vyznačené trase a plnit úkoly na jednotlivých stanovištích. Až na pláštěnky, pytlíky na ruce a nohy a ochranné masky to probíhalo prakticky stejně jako za starého režimu.
Moji šesťáci to ještě brali vážně a svědomitě se snažili zapojit do soutěže. Kolega, který za sebou vláčel zpruzelé deváťáky, kteří už ani nepředstírali nadšení, to měl o něco horší.
Konečně jsme měli splněno a vraceli se kolem malé osady zpět ke škole.
„Jé, ježeček!“ zavolala najednou jedna z mých žákyň.
Děti se jako na povel shlukly u plotu.
„Pančelko! Ježek! A napíchnutej na plot!“
Žáci mi udělali cestičku a já prošla až na místo.
Opravdu. Chudák malý se zachytil za ohnutý drát a visel na něm za nožičku. Snadná kořist i pro toho nejlínějšího predátora v podobě přežraného domestikovaného kocoura.
Děti mě obstoupily a čekaly, co udělám.
„Ale zachráníte ho, že jo, pančelko?“ vzhlížely ke mně skoro jako k Pánu Bohu.
Usedla jsem vedle nebožáka, který příšerně zapáchal.
To snad po mně, proboha, nemůžou chtít, abych sahala na tohohle zablešence?!
Došla nás třída kolegyně, které jsem pro její krásné hnědé vlasy přezdívala Maková panenka.
„Co je?“ zeptala se.
„Ježek…“ Štítivě jsem ho chytila za nožičku.
„Počkej! Jedna moje žákyně má s sebou chirurgické rukavice!“ zastavila mě kolegyně.
Holčina měla maminku zdravotní sestru a na evakuaci byla opravdu svědomitě vybavená. Vytáhla z baťůžku rukavice a jednu mi podala.
Natáhla jsem si ji na ruku a opět poklekla k nebohému zvířátku.
„Pančelko, na co máte rukavici?“ zeptal se mě můj oblíbený třídní lotr Míra.
„No aby ježek od paní učitelky nechytl nějakou infekci, ne?“ utřela ho pištivým hláskem Natálka.
Rychle jsem vzpomínala na všechny choroby, které jsem za poslední rok prodělala, a nakonec došla k závěru, že ho nemám čím nakazit.
Provedla jsem tedy nepříjemnou operaci.
Jakmile jsem ho vysvobodila, okamžitě se stočil do klubíčka a vystrčil bodlinky. Děti mi nadšeně tleskaly.
Pak otevřely své mošničky a milého zachráněnce obložily svačinami, jablíčky a kouskem čokolády.
A pak že je naše mládež zkažená!
V pondělí mi jedna z žákyň hlásila, že se byla s babičkou u plotu podívat a už tam nebyl.
Doufala jsem, že naše záchranná akce dopadla dobře.
Večer jsem šla se Sábinkou a jejím manželem Ráďou na karneval. Ušila jsem si super kostým, a abych udělala dojem na Sábinku, sáhla jsem k zoufalému činu a pozvala Standu.
Sice se mi nelíbil, ale aspoň nepůjdu sama a budu mít s kým tancovat.
Když jsem se s přáteli podělila o historku s ježkem, Ráďa se pobaveně zasmál:
„Čokoládu a jablíčko? To jsi vysokoškolák? Měli jste mu vyhrabat žížalu!“
Se Sábinkou jsem se seznámila ve své první práci, na základní škole v Hrádku. Je o rok mladší a patří přesně k tomu typu atraktivních žen, nad kterými chlapi slintají. Vysoká, štíhlá brunetka, pořád se usmívá, ale hlavně umí v chlapovi vzbudit pocit, že bez něj by byla úplně ztracená.
Stačí, aby zafňukala: „Ráďo…“ a její manžel kolem ní jezdí jak červená myš.
Šťastná to žena!
Když se Standa objevil podruhé, znovu jsem pocítila, že to není ono.
Dodnes si vyčítám, že jsem neposlechla svůj neomylný radar na chlapy, který mi už zase červeně blikal v hlavě.
Dojem jsem ovšem udělala. Sábince se můj učitel z Hradce Králové velice líbil.
Když jsem jí sdělila otřepanou frázi, že mezi námi není žádná jiskra, mávla rukou a zcela pragmaticky prohlásila, že je to první pokus. Budou další…
Karneval jsem prožila ve stresu. „Učitelskej“ po mně neustále šmátral, já v duchu počítala, kolik toho vypil, a nadávala si, jak jsem mu mohla nabídnout, aby u mě přespal.
Vždyť o něm vůbec nic nevím.
Taky to může být nějaký státem hledaný maniak.
Teď se opije, přijde ke mně do bytu a nakonec mě znásilní a podřeže.
Z plesu jsme přišli v půl jedné v noci. Standa se mě nesměle zeptal, jak to bude se spaním.
Ukázala jsem mu na postel v pokojíčku mé sestry a odkráčela do sprchy.
Když jsem se vrátila, stál pořád v pokoji a prohlížel si moji knihovničku.
Prý si před spaním rád čte.
Namítla jsem, že tu mám spíš holčičí čtení, nic pro něj.
K mému úžasu sáhl po životopisu F. Villona od Jarmily Loukotkové.
A začal mi recitovat jednu úžasnou báseň.
Zalapala jsem po dechu a byla totálně v…
Předchozí díl: Operace cukroví aneb svatební pohroma pokračuje
Příště: Villon mi hlavu zamotal. Standa bohužel ne.
Na další příběh Aliny se můžete těšit ve čtvrtek.





