Článek
14. dubna 2009
Seděla jsem na náměstí na kašně a pozorovala lidi kolem sebe. Na duben bylo překvapivě teplo a celý den svítilo slunce. Byla jsem nezvykle nervózní. Rande jsem neměla asi sto let, a navíc tahle situace – rande přes internet.
Třeba nepřijde.
Ta představa nebyla vůbec nepříjemná. Vrátila bych se domů, cestou bych si koupila zmrzku, sedla si k televizi a pustila si svoji oblíbenou Bridget Jonesovou. Bylo mi čtyřiatřicet, ještě bude spousta možností.
Najednou přede mnou stál cizí chlap. Byl stejně vysoký jako já, měl tmavé vlasy, tmavé oči a od první chvíle mi byl nesympatický.
„Já jsem Standa… Ty budeš Alina, viď?“ Podal mi ruku.
„Těší mě…“ zamumlala jsem.
Je mrňavej a hnusnej, honilo se mi hlavou. Budu to muset vzít zkrátka. Už abych byla doma!
Pozval mě na dvě deci. Dozvěděla jsem se, že je rozvedený učitel (katastrofa!) matematiky a tělocviku na střední škole a má třináctiletého syna ve vlastní péči.
Seděla jsem v restauraci proti němu a cítila jeho dychtivý pohled. Uhýbala jsem očima a tvářila se znuděně, aby mu od začátku bylo jasné, že nemám zájem. Strašně se snažil. Pořád se na něco vyptával, ale já odpovídala jednoslovně. Zkrátka jsem byla neskutečně protivná, aby pochopil, že žádné příště nebude.
Nakonec mě přemluvil, abych s ním šla na procházku. Pořád mluvil o tom, jak je Hrádek hezké město a jak ho to překvapilo. Na vyhlídce se zájmem pozoroval řeku a vyptával se na okolí.
Když se nedíval, koukla jsem na hodinky.
Už by mohl jet domů, sakra. Třeba stihnu Ulici.
Konečně jsme došli k jeho autu.
„No já myslím, že bychom se mohli zas brzy vidět, ne?“
Evidentně to nepochopil, nebo měl výdrž, nebo byl děsně zoufalej.
„Napíšem si… ráda jsem tě poznala…“
Podala jsem mu ruku a s úlevou, že už to mám za sebou, jsem zamířila k domovu.
Začátek našeho příběhu: Deník šílené učitelky začíná!
