Článek
Jsem učitelka. Zní to asi jako „mám mor“. Nebo lepru.
Ale už jsem si za ta léta zvykla. Na úšklebky a jízlivé komentáře typu: „Jsi učitelka? To je diagnóza, ne?“
V té době mi bylo sedmatřicet, učila jsem čtrnáctým rokem a opravdu jsem si myslela, že toto povolání je diagnóza. Diagnóza člověka, který se dobrovolně rozhodl trávit většinu života mezi dětmi, opravovat písemky po večerech a ještě si myslet, že jeho práce má smysl.
Bohužel spousta lidí, kteří ve školství nikdy nepracovali, si myslí, že být učitelem znamená říct o sobě: „Jsem budižkničemu, který si neumí najít lepší práci.“
Já jsem se za své povolání nikdy nestyděla.
O své „celoživotní diagnóze“ jsem měla jasno už od první třídy, kdy jsem zasedla do lavice a zbožně hltala očima tu krásnou tmavovlasou paní v tmavě modrých šatech s červeným lemováním u límečku. Paní učitelka Králová mě ovlivnila na zbytek života. Byla pro mě vzorem učitelky, která dovedla spojit dvě naprosto zásadní vlastnosti: laskavost a přísnost.
Celý svůj profesní život se snažím být právě takovou učitelkou.
Nevím, do jaké míry se mi to daří. To ať posoudí jiní…
Předchozí příběh: Oznamuje se láskám našim…
Následující příběh: První rande se Standou
