Článek
15. dubna 2009
Seděla jsem u počítače a dělala přípravy do školy. Každou chvíli jsem koukla na Skype, jestli není Flo online. Měla jsem potřebu sdělit jí podrobnosti o svém včerejším rande.
Flo je moje o dva roky mladší sestra a moje zlatíčko. Vlastně ani nevím, jak vyjádřit, co pro mě znamená. Nejvýstižněji to asi napsal J. Nathan: „Svěřuješ sestře svá tajemství, říkáš jí, že jsi odřela auto, tvrdíš dokonce, že ji nenávidíš (což ovšem není pravda) – hlavně proto, že své sestře můžeš říct všechno.“ Já byla snílek, věčně s hlavou v oblacích, ona ryzí pragmatik, který se mě vždy snažil držet v realitě. Byly jsme dokonalá dvojka.
Flo byla už tři roky vdaná. Odjela na zkušenou do USA, vystudovala tam ještě jednu vysokou školu a našla si tam jednoho Amíka, kterého si samozřejmě vzala. Celá naše rodina byla Alexem úplně uhranutá. Požádal ji o ruku ve stejném roce, co já jsem se rozešla se svým druhým přítelem, takže čest rodiny byla zachráněna. Aspoň jedna dcerka se slušně vdala.
Na její svatební den nelze zapomenout. Bylo to v červnu 2006.
Stála jsem na hrádecké radnici v opravdu krásných bleděmodrých šatech z Ameriky. Přede mnou moje sestra Flo vedle svého snoubence. Byla strašně krásná a já jsem nechápala, že tohle je moje malá sestřička, kterou jsem málem utopila v kočárku, když jí nebyl ani rok.
Vidím to jako dneska.
Dědeček mi dal na dvůr nafukovací bazének a nalil do něj studenou vodu z hadice. Pak mi řekl, ať zatím dovnitř nelezu, že mi tam přidá kýbl horké vody z kotle. Zůstala jsem stát na dvorku s konvičkou v ruce. Byly mi necelé tři roky. Moje maličká sestřička spala v kočárku kousek ode mne. I po těch letech si dovedu vybavit maminku, jak se sklání nad kočárkem, dlouhé hnědé vlasy si odhrnuje z čela a říká mi: „Dávej na Flo pozor…“
„Co kdyby se Flo vykoupala se mnou?“ napadlo mě zcela nesobecky, protože celé dětství jsem dostávala od naší rodiny informace o tom, že musím brát na svou malou sestru ohled, musím ji chránit a o vše se s ní dělit.
Vzápětí už jsem lila konvičkou vodu z bazénku do kočárku. Flo se samozřejmě vzbudila, voda byla jako led, a začala hlasitě křičet. Nutno dodat, že to byla opravdu nebezpečná situace, protože v 70. letech se dělaly bytelné kočárky z kůže a voda se v nich držela naprosto perfektně.
Pak už si jen vybavuji dědečka stojícího nevěřícně ve dveřích s kýblem horké vody v ruce, maminku zachraňující nebohou, málem utopenou Flo, a můj ublížený protest, že jsem přece jen chtěla, aby se miminko vykoupalo se mnou. Dostala jsem naplácáno na zadek a kdykoliv jsem v dospělosti tuto historku vytáhla na světlo boží, táta, děda i máma vrtěli hlavou, že si to přece nemůžu pamatovat…
Ze vzpomínek mě vytrhla hudba. Každý detail obřadu byl pečlivě naplánovaný. Všechno muselo být dokonalé. Užívala jsem si celou tu situaci, kdy jsem jako hlavní družička a svědkyně byla středem pozornosti přihlížejícího davu.
Flo stála vedle Alexe a já jsem si vzpomněla, jak celou dobu jejich známosti hrdinně vykřikovala, že je to jen kamarád. Přece ví, že to nemá budoucnost.
Rozhlížela jsem se po obřadní síni. Už jsem tu stála mockrát, když se vdávaly jedna po druhé všechny moje kamarádky a známé a ženili se kluci z naší party. Většina z nich tu teď stála na svatbě mojí sestry s nadhledem, že tohle už mají oni všichni dávno za sebou.
Obřad se vlekl, protože kvůli švagrovi se muselo vše překládat do angličtiny. Konečně si řekli ano. Moje sestra je vdaná paní. Ještě jednou jsem přejela očima svatební síň. Bylo mi jasné, že jsem tu dnes naposled. Už žádnou svobodnou kamarádku kromě Sandry nemám a já jsem vždy věděla, že se nevdám. Ještě budu muset dnes na hostině přetrpět uštěpačné poznámky, že už bych si taky měla někoho najít, a kolik že mi to vlastně už je? Dvaatřicet? No, vdávají se i starší…
Svatební hostina mi zůstala ve vzpomínkách jako naprostý blázinec, kdy jsem jako starosvat měla vše na starosti, celý den a večer táhla zábavu a starala se o svatebčany, zatímco moje sestra to měla na háku a řešila jen, jak se baví hosté z Ameriky.
Dvakrát jsem zadržela pana kameramana, aby neutekl v půli svatby, protože byl na větvi z toho, jakým způsobem pojali „pravou středočeskou“ naši Američani. Během celého odpoledne střídavě prchali do hotelu a Flo, která se jim bála říct, že je to neslušné, nebyla schopna udržet celou společnost pohromadě.
První tanec nevěsty s tatínkem se nám povedlo natočit až v deset večer poté, co jsem potřetí klečela před panem kameramanem, který už byl sbalený s kamerou na odchodu. Řekla jsem mu, že je to první a poslední svatba v naší rodině a tatínek musí mít svůj tanec, jinak mu to bude líto.
Pan kameraman se slitoval a vrátil se do sálu.
Když jsme si pak jeli pro videozáznam, Flo mírně vynadal a řekl jí, že nebýt mě, tak půlku svatby vůbec neměla natočenou.
Příjemným zpestřením svatby byl Alexův svědek, Mexičan jménem Ricky. Ricky byl úspěšný podnikatel, bydlel v luxusním bytě a jezdil drahým sporťákem. Alex nám v opilosti vyzradil, že Ricky přijel do Čech s jediným velkým cílem: sbalit alespoň jednu krásnou Češku.
Začal už na naší svatbě. Já jsem v té době s angličtinou teprve začínala, takže jsem byla ze hry. Jinak Ricky systematicky obcházel všechny Floiny anglicky mluvící kamarádky.
Tato situace nejvíc zaujala Zuzku a jejího přítele, policistu, kterému jsme přezdívali Mulder podle seriálu Akta X. Mulder, který byl dnes výjimečně velmi roztomilý, přejmenoval Rickyho na Velkého vezíra a celý večer bavil společnost u stolu podrobnými zprávami o jeho pokrocích v honu na Češky.
Nutno dodat, že Velký vezír měl smůlu. A jak jsme se později dozvěděli od Floiných přátel, ani druhý den v pražských barech nebyl úspěšnější.
Takže do Ameriky se Velký vezír vrátil bez suvenýru. Ukázalo se, že ani drahé auto, luxusní byt a sebevědomí amerického milionáře nejsou zárukou úspěchu u českých žen.
A já si naivně myslela, že tímhle svatební šílenství skončilo.
Jenže nás čekala ještě jedna svatba. Tentokrát v Americe.
Předchozí díl: První rande se Standou
Příště: Operace cukroví aneb svatební pohroma pokračuje
Na další pokračování se můžete těšit už ve čtvrtek!
