Článek
Čteme to všude. Mantru, která hýbe naší myslí. Říká, že pokud chcete ve svém životě něco změnit, je bezpodmínečně nutné, abyste změnili sami sebe. Když změníme sebe, změníme svět okolo nás. Všechno se přeuspořádá a my procitneme do nové dimenze. Lidé se jako zázrakem změní a žirafy budou prdět duhové kuličky. Nejhorší na tom je, že je to pravda. Ačkoliv krutá a nehezká. Už jenom proto, že dnešní svět nás masíruje pozitivním myšlením a ze všech médií se dozvídáme, jak jsme jedineční a originální. Tak proč bychom na sobě měli něco měnit? Snad proto, že nás tu zhruba 8 miliard, a to je sakra konkurence. Každá z těch duší je totiž stejně výjimečná a jedinečná jako ta naše.
Tak jak se s tím světem plným výjimečnosti poprat a přimět ho, aby se otáčel podle našeho přání? Je to jako vařit z vody, a přitom doufat v božskou manu. Jakmile se totiž začnete se světem, nebo okolnostmi ve vašem životě prát, přiléváte vodu do kotle, který vře nad vaší hlavou. Rozhodně tím nechci říct, že je třeba jen pasivně přihlížet a poddat se okolnostem, které nás potkaly. Někdy to ale jinak nejde. Například v případě, že jsme přišli o někoho blízkého. Nebo když nás někdo zradí. Pokud nás vyhodí z práce. Pak je velmi těžké udržet si pozitivní myšlení natož se pokoušet změnit náš subjektivní úhel pohledu na svět. V takových chvílích se člověk topí a lapá po dechu. Jsme v módu přežití, kdy se naše mysl soustředí jen na základní potřeby jako je jídlo, spánek, dýchání. Tehdy člověk pochopí jeden prostý fakt. Že nemusí vůbec nic. Protože zkrátka nemůže. A tak jen plyne. S okolnostmi, které nelze ovlivnit. Se světem, jenž se stejně nezastaví. V takových okamžicích není důležité nic jiného než přežít. A to přežití se děje automaticky, aniž bychom do tohoto procesu museli zasahovat. A tak žijeme. Přijímáme okolnosti a naplňujeme své základní potřeby, aniž bychom se nějak extrémně snažili. A ono to nějak jde.
Pamatujete na pohádkové příběhy o Panu Tau? Jeho elegantní gesto, kdy prsty přejede po klobouku, a pak na něj poklepe, svého času okouzlilo všechny děti i dospělé. Protože v okamžiku, kdy mužík v elegantním obleku s bílou květinou v klopě toto gesto udělal, se vše zázračně změnilo. A to si přeje každý. Proto se filmová tvorba s touto tématikou setkává s tak velkým úspěchem. Proto tak milujeme pohádky. Nesou v sobě poselství, že všechno dobře dopadne. A že se vše dokáže ve vteřině otočit a změnit.
Málokdo ví, že Tau je také první písmeno v Tóře a zároveň posledním písmenem hebrejské abecedy. Objevuje se i v biblické knize proroka Ezechiela kde označuje ty, které Bůh obzvlášť chrání. Křesťané tento symbol používali jako vyjádření počátku a konce. Proto je ve tvaru písmene T zpodobňován i kříž, na kterém zemřel Ježíš. Tau je zkrátka cestou, po které kráčíme k nevyhnutelnému konci. Stejně nám nakonec nezbyde, než tuto cestu přijmout a naučit se žít sami se sebou. Všechno ostatní je znásilňování vlastní duše.
V tomto pohledu člověk přijde na to, že nemusí měnit ani sebe, ani svět okolo, dokonce ani ostatní. Považte sami: v jedné jediné vteřině se rodíme, v jedné vteřině se dokážeme zamilovat a v jedné vteřině umíráme. A nejlepší na tom je, že tuto vteřinu nejsme schopni určit, nebo naplánovat. Zkrátka přijde sama od sebe a nečekaně. Stejně jako změna, po které toužíme. Stačí jen poklepat na lem klobouku, věřit sami sobě a vykročit. Je to stejné, jako když držíte kormidlo. Nic neděláte na sílu a jen udáváte směr. A loď jede přesně tam, kam chcete. Když přijde bouře, možná se zmítá ve vlnách, ale když se budete držet pevně, tak se neutopíte. A nakonec vyjedete vstříc rannímu slunci, které se třpytí na hladině.
Svět okolo vás nedonutíte, aby se změnil. Sebe nedonutíte, abyste se změnili vy. Co však můžete ovlivnit je směr, kterým se vydáte. Pokud se vám nelíbí cesta, na které se nacházíte, vzpomeňte si na chvíle bezmoci. Tehdy nebylo důležité nic než život sám. A o ten tu běží. Je to váš život. Váš pohled na svět. A vaše cesta. Možná je horší, než cesta ostatních, ale jedinečná v tom, že po ní kráčíte vy. A když se na ni vydáte s těžkým batohem, po pár kilometrech zjistíte, že ta zátěž, kterou nesete je nepraktická a zbytečná. A tak začnete odkládat věci, které vlastně vůbec nepotřebujete. Nakonec jdete úplně nalehko a o poznání veselejší. A pak si to uvědomíte. Vůni trávy a květin, hřejivé paprsky slunce na kůži, sílu, která vám prýští žilami. Všechno, co nejde ovlivnit, jste přijali jako fakt. Už se na to nesoustředíte, protože to nejde změnit. Čím méně na to myslíte, tím více to mizí.
Pokud takto naložíte s myšlenkami, změníte se nejen vy, ale i svět okolo vás.
