Článek
V minulém článku jsme rozebrali základní postupy, které jsou dnes všeobecně doporučovány k tomu, aby naše přání všemocný Vesmír vůbec zaznamenal. Řeč byla o imaginaci, emocích a hlavně lpění, kterého je třeba se vzdát. To všechno jsou obecné rady a pořád vám dlužím vlastní zkušenost. Všimla jsem si toho už před mnoha lety. Někdy v době, kdy mi bylo šestnáct. Tehdy jsem si velmi přála Dvojče, což může v mladších generacích evokovat cokoliv, jen ne můj vytoužený magnetofon. V té době to byl zkrátka hit a neměl ho každý. A nedostala jsem ho, protože táta tenkrát přišel o práci. A tak mi nezbylo než o něm jen snít. Představovala jsem si každý detail toho vytouženého přístroje, obdivovala ho ve výlohách obchodů. Trvalo to asi rok, než jsem se té touhy nadobro vzdala. A pak to přišlo. O Vánocích, jako poslední dárek pod stromečkem, se moje přání zhmotnilo. Asi si umíte představit tu obrovskou radost. A také vděk. Samozřejmě jsem věděla, že Ježíšek za tím nebude. Ale když mi pak můj první kluk nechal zahrát zamilovanou písničku v rádiu, tak nějak mi došlo, že za tím bude něco víc. Potkala jsem ho totiž až ve chvíli, kdy mi už nějaké Dvojče bylo jedno. A tak jsem začala experimentovat. Přání, představy, pocity. Mnohokrát jsem se zapomenula na ulici a rozmlouvala se svým budoucím a nesmírně šťastným imaginárním já. Ne všechno se vždy splnilo tak, jak jsem si přála, ale musím uznat, že nakonec to vždy přišlo. I když pořádnou oklikou, v jiné podobě a s velmi dlouhou dodací lhůtou.
Asi všichni jsme zažili ten pocit, kdy se člověku nic nedaří. Zkrátka se ráno probudí a nějak intuitivně ví, že ho čeká den blbec. Obvykle to začíná tím, že se hned ráno něco nepovede. Jde o to pomyslné ukopnutí palce o práh, nebo o autobus, který člověku ujede před nosem. Stačí jen jedna taková událost a naše nálada je na bodu mrazu. A pak se ty nehody na sebe nějakým kouzlem nabalují. Konflikt s kolegou, chyba v projektu, naštvaný šéf, zlobivé děti, spálená večeře, dvouminutový sex – dosaďte si dle libosti. Stejně tak jsme všichni zažili pocit, kdy jsme se nezachovali úplně správně. Většinou se tak děje ve chvílích, kdy nás nikdo nevidí, anebo na nás nemůže. Třeba nadávky za volantem, šlápnutí na plyn víc, než je zdrávo, kritika druhých, nebo i křivda vůči někomu, kdo za danou situaci vlastně ani moc nemohl, ale my měli vztek. Člověk totiž není dokonalý tvor a tyhle věci dělá. Někdy je uštěpačný, aniž by musel a umí ublížit dobře mířeným slovem. Umí kritizovat, dokonale hledá chyby na všech ostatních kromě sebe, občas pomlouvá a v extrémních případech i ubližuje. Netuším, proč si lidé namlouvají, že jsou prototypem dobra, když v každém z nás jsou obě misky vah. Milujeme, opouštíme. Viníme, odpouštíme. Ubližujeme, pomáháme. S každou explozí emocí zároveň přichází nějaká vnitřní imploze. Podstatné je, že víme. To je dar, který nám byl dán odněkud shůry. Vnitřní kompas, který nosíme uvnitř sebe totiž vždycky přesně ví, že jsme se nezachovali košer a dává nám to najevo. Najednou se člověk necítí komfortně, začne hledat omluvy a výmluvy, ale stejně mu to není nic platné. Cosi uvnitř ho totiž žere jako kyselina. Jediný způsob, jak se s tím nakonec může vypořádat je, že nad tím mávne rukou. No co, řekne si, stalo se. Teď už je to jedno. Tuto poslední větu ze srdce nesnáším. Nic není jedno. Ne proto, že by se naše hříchy zapisovaly do nějaké pekelné knihy. Není to jedno kvůli nám samotným. Přiznat si, že jsme něco udělali špatně je jedna z nejtěžších věcí. Protože pak zákonitě následuje pocit viny, který nesmyjeme jinak, než že se s ním smíříme a v lepším případě se pokusíme o nápravu. Překvapivé je, že to jde nakonec poměrně snadno. Popovídáme si s přáteli, nebo s našimi nebližšími, abychom ulevili svému svědomí a našli nějakou alibistickou výmluvu. Pak si to v sobě přebereme a dojdeme k nějakému řešení. Tyto řádky nepíšu proto, abych někoho dohnala na kardiologii. Stejně tak, jako dokážeme pustit ze srdce i z hlavy naše občasná selhání, potřebujeme naložit i s přáními, která vysíláme tam nahoru. Jinými slovy: Stalo se. Budiž. Staniž se!
Tímto se oklikou dostáváme k lpění, jímž jsme uzavřeli minulý článek. „Je to jako skočit z útesu“, bylo uvedeno na konci. „V okamžiku, kdy neočekáváte nic, přichází úplně všechno.“ Jenomže ukažte mi někoho, kdo si vsadí tiket a nepodívá se na výsledek. Nebo člověka, který si zaregistruje profil na seznamce a nepřečte si odpověď? Samozřejmě že je naší přirozeností toužit mít všechno pod kontrolou. Pracovat na svých snech a sledovat výsledky. Jak to tedy konkrétně udělat, abychom nelpěli? Zkusím na to odpovědět podle své zkušenosti:
Pokud chcete ve svém životě něco změnit a žádáte Vesmír, Boha, Univerzum, Buddhu, nebo třeba Kálí (dosaďte si dle libosti), je třeba se kromě lpění zbavit další a mnohem složitější věci. Nebude se vám to líbit. Tou věcí jste vy sami. Samozřejmě to není myšleno doslova. Připomeňme si znova onen zmiňovaný skok z útesu. Není jím totiž myšleno nic jiného než zapomenout na to, kým jsme byli a kým jsme mohli být. Je to skok do propasti. Do prázdna. Pro to, aby se vám splnilo vaše přání, je třeba svou dosavadní existenci pohřbít alespoň tři metry pod zem. Když se odevzdáte prázdnotě a splynete s ní, váš svět možná na chvíli upadne do chaosu. Mějte však na paměti, že Vesmír vznikl právě z chaosu a náš smysl pro pořádek je pro něho jen pouhým vtipem. O tom, jak na to, třeba zase příště.
