Článek
Kdo by neznal tuto magickou formuli, která v posledních letech rezonuje internetem? Kdokoliv jen trochu zapátrá, objeví desítky zaručených návodů na to, jak si přitáhnout z toho tajemného magického Universa vše, po čem toužíme. A to bez práce, jen pomocí myšlenky. Přitom je jedno, o jaká přání se jedná. Vesmír nerozlišuje velikost. Dětské přání mít kotě je pro něho stejně hodnotné, jako přání dospělého člověka vlastnit krásné auto, ještě krásnější dům a tu úplně nejkrásnější ženu. Jen je zapotřebí jediné tajemné přísady, o které prý nikdo nemluví, a přitom se jedná o veřejné tajemství. Ano, řeč je o emoci, kterou v sobě musíme vykřesat. A ne tak ledajaké emoci. Stejně tak, jako si člověk svá přání vizualizuje při různých meditacích, musí uvěřit, že už se tak děje. Protože právě tyto emoce vysílají vibrace, které jsou tím nejsilnějším motorem, jenž vaši objednávku doručí expresem do hlubin všemocného Universa. Velice zhruba by se takto daly popsat postupy všech možných koučů, kteří vám za nemalý peníz poradí, jak žít život snů přesně podle vašich představ, aniž byste museli hnout brvou. Rozumím i tomu, že mnozí nebudou souhlasit. Možná budou tvrdit, že je to příliš zjednodušené shrnutí, paušalizující a snad i hanlivé. Ale já nejsem typ člověka, který by kohokoliv soudil. Jen bych se ráda podělila o své zkušenosti a zároveň poodhalila, jak to vlastně fungovalo u mě.
Tématice ohledně síly myšlenky a fungování mozku se věnuji už několik let. Nemohu říct, že jsem o dost moudřejší. Snad jen o chloupek. A přesně o ten jsem se rozhodla podělit. Ostatně – koho si má tento článek najít, toho si najde. Existuje přece něco jako synchronicita, neméně tajemné slovo, které vystihuje sled po sobě jdoucích událostí, jež následně dají nějaký smysl. Takže pokud jste se ocitli právě tady, nebude to náhoda. A není třeba nad tím přemýšlet.
Začala bych asi tím, že Vesmír nám skutečně naslouchá. A jsem přesvědčena, že dokonale. Ono totiž záleží na tom, co si pod tímto pojmem představíte. Pro někoho je to nekonečné nebe plné hvězd, jiní si jej zase spojují s jakýmkoliv bohem, kterého vyznávají. Má to logiku. Obloha fascinovala člověka už od pravěku. Proto vznikly například obrazce na planině Nazca v Peru, anebo různé rituály, při nichž se mnohdy nešetřilo krvavými obětmi. Pravdou však je, že samotný Vesmír, to nekonečné Universum, nikdy nežádalo jinou oběť než pouhou existenci, plynutí s životem. Od doby, co lidská bytost spatřila tento svět se nezměnilo téměř nic. Vždy jsme toužili po tom naplnit svoje základní potřeby a ochránit svoje milované. S postupem doby přišla i touha po požitcích, a časem i po zábavě, která by vyplnila naše stále pohodlnější životy. Ano, mnozí mohou namítat, že zrovna v dnešní době to není lehké a budou mít pravdu. Vždy je to o úhlu pohledu. Lehké to nebylo nikdy. Ať už si představíte jakoukoliv etapu dějin, nenajdete žádné období, kdy by lidé žili v blahobytu. Prý je to tím, že tajemství síly myšlenek znali jen zasvěcení mudrcové, kteří si ho předávali z generace na generaci. To však není až tak pravda. Od pradávna existovali šamani, léčitelé, babky kořenářky a čarodějky, které nakonec skončily na hranici. Na to už jsme zapomněli. Protože na minulost se zapomíná velmi rychle. Zvlášť, když se před námi otevírá úplně nová budoucnost. A z té pramení jedna z nejdůležitějších věcí, která je zcela podstatná pro to, abychom svou vesmírnou objednávku obdrželi. Je to výdobytek dnešní doby a říká se mu lpění. Lpět na něčem znamená chtít to tak moc, že nejsme schopni se soustředit na nic jiného. Je to jako když po prvním rande každých pět minut kontrolujete telefon. A můžete si stokrát nalhávat, že máte lepší věci na práci a není to pravda. Stejně nějak podvědomě a intuitivně ten černý displej sledujete, dokud se nerozsvítí. Má to jednoduché vysvětlení. Pokud člověk na něčem lpí, jede na autopilota. A to je přesně ta brzda, kterou je potřeba vypnout. Teď asi všichni očekáváte radu, jak na to. Mohla bych alibisticky napsat, že každý to má jinak. Ale nebyla by to pravda. Jediný způsob, jak se zbavit lpění, je zapomenout. Ne na to, co jsme si přáli, ale na to, kým jsme byli v okamžiku, kdy jsme si to přáli. Teprve v okamžiku, kdy pohřbíme svoje staré já, se totiž může otevřít nová cesta. Je to jako skočit z útesu. Ve chvíli, kdy neočekáváte nic, přichází úplně všechno.
