Řídit univerzitu jako firmu. Akademické svobody v ohrožení?

Ministr školství mládeže a tělovýchovy Robert Plaga ve spolupráci se soukromým sektorem financovaným institutem připravuje obsáhlou reformou vysokého školství. Ta se má zaměřit jak na řízení a správu škol, jejich financování a hospodaření, tak i na systém akreditací nebo akademické kariéry. „Cílem je posunout české vysoké školství do západní Evropy,“ říká Plaga. Část akademické obce a vybraní odborníci ovšem varují, že připravovaný zákon představuje ohrožení akademické svobody.

Ještě než se na Plagův návrh podíváme podrobněji, je třeba si říct několik základních věcí.

Panuje vcelku široká shoda, že nový zákon o vysokých školách je potřeba. Že se ten stávající přežil. A že již zkrátka neodpovídá požadavkům doby.

Shoda většinově panuje i při popisu neduhů, které zdejší vysoké školy sužují. Vedle nedostatečného financování, které lecjaké potíže způsobuje a prohlubuje, se jedná o jistou sebezahleděnost, vysokou míru neúspěšnosti studia, propastné rozdíly v odměňování akademických pracovníků uvnitř jedné univerzity, malou otevřenost vnějšímu světu, nepotismus, zbytnělý systém doživotních docentur a profesur anebo nízkou akceschopnost.

A v neposlední řadě panuje shoda i na tom, že reforma, která by alespoň něco z výše uvedeného uspokojivě vyřešila, by vysokému školství náramně prospěla.

O reformě vysokých škol se hovoří dlouhé roky. Mnohé minulé vlády se o ní pokusily. A všechny do jedné – z rozličných důvodů – selhaly.

Obecně totiž platí, že proměna nějakého komplexního systému se nikdy neobjede bez obav, nevole a odporu. To platí samozřejmě i  pro vysokoškolský svět. A bylo by proto s podivem, kdyby se vůči Plagově návrhu nezvedaly kritické hlasy.

Mnoha vzletným slovům navzdory vzdělání není prioritou této vlády. Ostatně nebylo prioritou ani žádné z vlád předchozích. Bez ohledu na to, kdo v ní zasedal.

Čísla mluví jasně.

Výdaje České republiky na vzdělání zdaleka nedosahují a nedosahovaly průměru členských států Evropské unie. Dnes zaostávají o více než 0,5 procenta HDP. Pokud jde o podporu vysokého školství je situace ještě horší. Na jednoho studujícího vynakládáme jen zhruba poloviční částky než je běžné v západní Evropě. A o směšně nízké podpoře vědy a výzkumu snad není ani potřeba hovořit.

Vlády – znovu bez ohledu na barvu stranických triček – neuvažují o vysokoškolském vzdělání v duchu Humboldtova modelu jako o veřejném statku, který rozvíjí kritické myšlení, kultivuje společnost a podněcuje kulturu, ale chápou jej čistě jako komoditu. Běžné zboží. Lepší housku na krámě. Zdůrazňují nezbytnost jeho provázání s trhem. A zhusta hovoří o mnohých oborech studia jako o nepotřebných, neboť nejsou s to rozpoznat jejich dlouhodobý přínos.

České vysoké školství je lepší, než se obvykle říká. Ačkoli se často horuje, že nemáme žádnou univerzitu v první stovce světového žebříčku vysokých škol, o kvalitě terciárního vzdělávání to mnoho nevypovídá.

Více než polovina českých studujících studuje na školách, které patří mezi tisíc nejlepších vysokých škol na světě. To zdaleka neplatí pro většinu států světa. A zejména ne pro USA, ač se pyšní těmi nejlépe hodnocenými univerzitami.

Česká republika si tak v mezinárodním srovnání nestojí vůbec špatně.

Zdejší vysoké školy podávají za málo peněz velmi slušný výkon.

Ale teď už zpět k Plagovu záměru.

Zásadní – a rozhodně nejdiskutovanější – částí chystaného zákona je vytvoření nového orgánu, tzv. univerzitní rady, která by do budoucna přijímala status vysoké školy, nastavovala strategii, dohlížela na její plnění, schvalovala rozpočet a – především – odpovídala za výběr rektora v otevřeném výběrovém řízení, přičemž akademickému senátu by zbylo toliko právo veta.

O složení silnými pravomocemi nadané rady by rozhodovali společně ministr školství a akademický senát. Ministr by na návrh komise jmenoval tři členy, další tři by vybrala akademická obec a poslední tři místa by obsadila sama univerzitní rada.

V tezích připravovaného zákona se pak explicitně píše, že poslední tři členové rady budou zástupci zaměstnavatelů, případně organizací občanské společnosti.

S ohledem na skutečnost, že současná vláda usiluje o podřízení si médií veřejné služby, bez uzardění útočí na soudy – včetně ústavního –, likviduje nezávislou státní správu, rozbourává funkční systémy ochrany památek, přírody a krajiny anebo otevřeně znevažuje vědecké poznání, není se čemu divit, že akademická obec je z Plagova návrhu – při nejmenším – velmi nervózní.

„Navržený model, včetně zavedení nového klíčového orgánu v podobě univerzitních rad, prakticky likviduje nezávislou akademickou samosprávu na úrovni vysoké školy a jejích součástí,“ shrnula Rada vysokých škol s tím, že Plagův návrh představuje krok k faktické ztrátě nezávislosti veřejných vysokých škol a směřuje k jejich politizaci.

Je totiž vcelku snadné si přestavit, že v radě získají hlasy politiky a byznysu vrchu, zájmy akademické obce nebudou vyslyšeny a autonomie vysokých škol vezme za své.

Potíž tedy spočívá v tom, že záměr ministerstva školství vychází z redukce společenské role vysokých škol, které chápe více coby „motory“ inovací, a méně jako místa přemýšlení, jimiž po dlouhá staletí byly.

Kdyby vysoké školy řídila logika bezprostřední užitečnosti, využitelnosti a peněz, mnohé výzkumné záměry by mohly být snadno „zaříznuty“ jako neproduktivní plýtvání prostředky daňových poplatníků, neboť by jejich význam nebyl na první pohled — anebo právě v dané době – rozpoznatelný.

Historie vědeckého poznání přitom ukazuje, že zásadní – v pravdě civilizační průlomy - se rodí nikoliv na „technokratickou“ zakázku, ale z často domněle neužitečného, pomalého a svobodného výzkumu.

Na okraj je pak třeba poznamenat, že podle mezinárodních studií právě stávající model řízení vysokých škol funguje jako efektivní záruka akademických svobod, chrání nezávislé vědecké bádání a vytváří prostor pro dosahování oněch neočekávaných průlomů.

Autor: Jan Gruber, člen analytického týmu Milionu chvilek pro demokracii