Řídit univerzitu jako firmu. Akademické svobody v ohrožení?

Ministr školství mládeže a tělovýchovy Robert Plaga ve spolupráci se soukromým sektorem financovaným institutem připravuje obsáhlou reformou vysokého školství. Ta se má zaměřit jak na řízení a správu škol, jejich financování a hospodaření, tak i na systém akreditací nebo akademické kariéry. „Cílem je posunout české vysoké školství do západní Evropy,“ říká Plaga. Část akademické obce a vybraní odborníci ovšem varují, že připravovaný zákon představuje ohrožení akademické svobody.

Ještě než se na Plagův návrh podíváme podrobněji, je třeba si říct několik základních věcí.

Panuje vcelku široká shoda, že nový zákon o vysokých školách je potřeba. Že se ten stávající přežil. A že již zkrátka neodpovídá požadavkům doby.

Shoda většinově panuje i při popisu neduhů, které zdejší vysoké školy sužují. Vedle systému a nedostatečného objemu financování, které lecjaké potíže způsobuje a prohlubuje, se jedná o jistou sebezahleděnost, vysokou míru neúspěšnosti studia, propastné rozdíly v odměňování akademických pracovníků uvnitř jedné univerzity, malou otevřenost vnějšímu světu, nepotismus, zbytnělý systém doživotních docentur a profesur anebo nízkou akceschopnost.

V neposlední řadě se akademická obec i její partneři do velké míry shodnou, že problematický je i systém řízení, zejména velkých univerzit. Připomeňme dlouhý proces, jak odvolat děkana Ševčíka na VŠE, nebo nekončící proces odvolávání děkana Brože na Katolické teologické fakultě UK. Ve stínu těchto novinářsky vděčných eskapád, které o celém systému neříkají mnoho, se nicméně schovává problém, jak realizovat klíčové strategické změny.

O reformě vysokých škol se hovoří dlouhé roky. Mnohé minulé vlády se o ní pokusily. A všechny do jedné – z rozličných důvodů – selhaly.

Obecně totiž platí, že proměna nějakého komplexního systému se nikdy neobjede bez obav, nevole a odporu. To platí samozřejmě i  pro vysokoškolský svět. A bylo by proto s podivem, kdyby se vůči Plagově návrhu nezvedaly kritické hlasy.

Mnoha vzletným slovům navzdory vzdělání není prioritou této vlády. Ostatně nebylo prioritou ani žádné z vlád předchozích. Bez ohledu na to, kdo v ní zasedal.

Čísla mluví jasně.

Výdaje České republiky na vzdělání zdaleka nedosahují a nedosahovaly průměru členských států Evropské unie. Dnes zaostávají o více než 0,5 procenta HDP. Pokud jde o podporu vysokého školství je situace ještě horší. Na jednoho studujícího vynakládáme jen zhruba poloviční částky než je běžné v západní Evropě. A o směšně nízké podpoře vědy a výzkumu snad není ani potřeba hovořit.

Vlády – znovu bez ohledu na barvu stranických triček – neuvažují o vysokoškolském vzdělání v duchu Humboldtova modelu jako o veřejném statku, který rozvíjí kritické myšlení, kultivuje společnost a podněcuje kulturu, ale chápou jej čistě jako komoditu. Běžné zboží. Ačkoliv je role univerzit v inovačním ekosystému (a také v konkurenceschopnosti ekonomiky) nezpochybnitelná, hovořit o mnohých oborech studia jako o nepotřebných, znamená maximálně to, že dotyční nejsou s to rozpoznat jejich dlouhodobý přínos. A nebo jsou ale nehodí se jim do jejich pojetí politiky založené na bludech.

Historie vědeckého poznání přitom ukazuje, že zásadní – v pravdě civilizační průlomy - se rodí nikoliv na „technokratickou“ zakázku, ale z často domněle neužitečného, pomalého a svobodného výzkumu. Logika bezprostřední užitečnosti, využitelnosti je dobrý rétorický spojenec, jak si obhájit politickou agendu. Mnohé výzkumné záměry by mohly být snadno „zaříznuty“ jako neproduktivní plýtvání prostředky daňových poplatníků, neboť by jejich význam nebyl na první pohled — anebo právě v dané době – rozpoznatelný.

České vysoké školství je lepší, než se obvykle říká. Ačkoli se často horuje, že nemáme žádnou univerzitu v první stovce světového žebříčku vysokých škol, o kvalitě terciárního vzdělávání to mnoho nevypovídá.

Více než polovina českých studujících studuje na školách, které patří mezi tisíc nejlepších vysokých škol na světě. To zdaleka neplatí pro většinu států světa. A zejména ne pro USA, ač se pyšní těmi nejlépe hodnocenými univerzitami.

Česká republika si tak v mezinárodním srovnání nestojí vůbec špatně.

Zdejší vysoké školy podávají za málo peněz velmi slušný výkon. To samozřejmě neznamená, že se s tím máme spokojit a neaspirovat na to, aby některé z našich univerzit hrály stejnou ligu jako Heidelberg nebo Lund.

Ale teď už zpět k Plagovu záměru.

Zásadní – a rozhodně nejdiskutovanější – částí chystaného zákona je změna systému řízení. Na okraj je pak třeba poznamenat, že podle mezinárodních studií právě stávající model řízení vysokých škol funguje jako efektivní záruka akademických svobod, chrání nezávislé vědecké bádání a vytváří prostor pro dosahování oněch neočekávaných průlomů.

Nový model počítá s  vytvořením nového orgánu, tzv. univerzitní rady, která by do budoucna přijímala status vysoké školy, nastavovala strategii, dohlížela na její plnění, schvalovala rozpočet a – především – odpovídala za výběr rektora v otevřeném výběrovém řízení, přičemž akademickému senátu by zbylo toliko právo veta.

O složení silnými pravomocemi nadané rady by rozhodovali společně ministr školství a akademický senát. Ministr by na návrh komise jmenoval tři členy, další tři by vybrala akademická obec a poslední tři místa by obsadila sama univerzitní rada.

V tezích připravovaného zákona se pak explicitně píše, že poslední tři členové rady budou zástupci zaměstnavatelů, případně organizací občanské společnosti.

Ministr školství Plaga dlouhodobě patřil k nejméně kontroverzním členům Babišových vlád a ve školství se těšil relativně dobré reputaci. Nenechme se ale utáhnout na vařené nudli. Stačí se podívat kolem sebe, abychom měli důvod k obavám. Současná vláda utahuje šrouby na mnoha frontách. Usiluje o podřízení si médií veřejné služby, bez uzardění útočí na soudy – včetně ústavního –, likviduje nezávislou státní správu, rozbourává funkční systémy ochrany památek, přírody a krajiny anebo otevřeně znevažuje vědecké poznání. Proč bychom měli věřit, že zrovna ministr Plaga půjde proti proudu? Není se čemu divit, že akademická obec je z Plagova návrhu – při nejmenším – velmi nervózní.

„Navržený model, včetně zavedení nového klíčového orgánu v podobě univerzitních rad, prakticky likviduje nezávislou akademickou samosprávu na úrovni vysoké školy a jejích součástí,“ shrnula Rada vysokých škol s tím, že Plagův návrh představuje krok k faktické ztrátě nezávislosti veřejných vysokých škol a směřuje k jejich politizaci.

Je totiž vcelku snadné si přestavit, že v radě získají hlasy politiky a byznysu vrchu, zájmy akademické obce nebudou vyslyšeny a autonomie vysokých škol vezme za své.

Svobodné myšlení je proti srsti všem autoritářům. Nejedná se ale jen o publicistiku, nýbrž právě i o vědecké bádání. To vytváří nové poznání, přináší do Česka zahraniční odborné know-how a v neposlední řadě umožňuje zahraniční odborné poznání adaptovat na lokální podmínky. To se týká všech vědních oborů – od humanitních, přes přírodovědné, lékařské až po technické vědy. Pro společenský i ekonomický rozvoj má sboboda bádání nedozírnou cenu. Pokud se politikům podaří získat politickou kontrolu, pocítíme to úplně všichni.

Představme si to na příkladu životního prostředí. Role člověka ve změně klimatu je zcela nepopiratelný fakt. Přesto máme ve vládě jednu stranu, která vyrostla na myšlenkách populistického klimaskepticismu, šíří bludy a vysmívá se odborníkům šířícím osvětu. Pak je tu ANOfert. Největší vládní strana je prorostlá s zemědělským gigantem Agrofertem, jehož výdělky ohrožují v podstatě všechna možná opatření, která by zmírňovala lokální dopady klimatické změny.

Myslíte si, že by si dotčení politici nechali ujít příležitost „zakleknout“ na nepohodlné poznání?

Autor: Jan Gruber, člen analytického týmu Milionu chvilek pro demokracii