Mongolsko: Cesta za benzínem

Zdá se, že to bude na dlouho. A navíc přijde další menší šok: Benzín je na příděl, dnes to dělá 20 litrů, což je naše spotřeba na sto kilometrů v terénu. Na silnici je to méně, kolem 12 litrů. Jenže na té dnes nepojedeme. A to nevíme, že zítra bude hůře: Omezení bude na cenu 50.000 tugriku - místní měny, něco kolem třinácti litrů. Tak to daleko nedojedeme, náš plán je kolem tři sta kilometrů denně.

Než se naděju, koukám, jak jde Jarek s dvacetilitrovým kanystrem směr stojan. Hledám druhý v dalším autě, ale Badam mi říká, ať to nedělám. Po natankování to ale stejně udělá ona, projde s kanystrem sama. Tak pro dnešek mám benzínu dost, ale co bude zítra?

Začínáme řešit, proč vlastně benzín není. Mongolsko bere takřka všechen benzín z Ruska, které zastavilo vývoz. Do konce roku. Původní termín byl konec července. Takže se muselo začít šetřit. Jenže to, že není benzín neznamená, že se bude šetřit a nebude se závodit. A je jedno proč, zda o lepší stopu na prašné cestě, nebo o to, kdo bude dříve ve městě. Prostě plný plyn. Kdo zná teorii, že nejnižší spotřeba je, když svítí „hladové oko“, se jen diví. To je prostě Mongolsko a styl místních řidičů.

Na cestě jsme dva týdny. Každý den míjíme jedno či dvě města a první, co řešíme po vjezdu je, kde a jak natankujeme. Ke konci cesty přituhuje, plán je nabrat a jít na oběd. Nestane se ale ani jedno, benzín není, tak jedeme bez zastavení hned dále. Naštěstí na jednom rozcestí je benzínka, co ještě má.

Vracíme se do Ulánbátaru. Čekali jsme trochu město duchů, něco jako když byl u nás COVID. Ale to se neděje, zácpy jsou snad ještě větší. Benzínky zavřené, někde stojí bagr, aby sem nikdo nenajížděl, jinde zátaras. Od druhé části naší skupiny dostáváme zprávu, že jejich řidič stál na benzín celou noc, asi patnáct hodin. Baví mě tento buddhistický styl života: nač řešit, co bude zítra. V tomto případě tedy nebude – benzín.

Na letošní cestě po Mongolsku máme celkem štěstí na defekty a opravy, vyhýbají se nám. Jako by stačilo, že není dostatek benzínu. Ten správný šok přijde, až když jedeme najatým busem na letiště. Auto jede pomalu a asi patnáct kilometrů od letiště ještě víc zpomalí, až se ozve divný zvuk. Než přijdu na to, co to je, stojíme – bez pneumatiky na předním kole. Možná ložisko nebo přehřátá brzdy, nicméně pneumatika je úplně KO. Na letiště dojíždíme stopem. Naštěstí jela kolem prázdná dodávka a nebylo co řešit. Let domů jsme tedy stihli. Snad budou mít Mongolové podobně štěstí s benzínem.

Dovětek na závěr: Nechci nikoho strašit tím, že v Mongolsku není benzín. Naše cesta se odehrála na přelomu července a srpna 2026. Situace se může kdykoliv změnit. Mongolsko je úžasná země, která stojí na návštěvu. Pokud by vás zajímalo, jaká je nyní situace, ozvěte se mi a rád zjistím detaily přes naše místní kontakty.