Článek
Dneska ráno jsem si zase nalil kávu, sedl na terasu a pozoroval, jak za kopcem pomalu vychází slunce. Vypadalo to na klidný den. Takový, kdy jednomu napadne že svět je přece jen v pořádku.
Ke kafi patří zprávy. Ty si nečtu v novinách, jako táta, ale v mobilu. Jako první se objeví ta o nekonečné mydlinkové opeře, O Čapím hnízdě.
„Sakra, to jsem si popálil hubu!“ Inu, dobrý kafe.
V hlavní roli? Nekonečný příběh.
Člověk se snaží žít si ten svůj obyčejný život. Řeší, jestli má na nájem, jestli auto ještě vydrží, co bude k večeři, jestli…a jestli… Znáte to moc dobře.
A pak si takhle otevřu zprávy a pic kozu do vazu! Ta stará dobrá kauza, bez které by se předvolební klání už neobešlo. Trůní si ve všech ostatních zprávách jako nějaký šlechtic, který se odmítá vzdát svých privilegií. A neodstoupí a neodstoupí.
Už ani nevím, kolikrát jsem četl titulky o tom, jak se to zase vrací k soudu, jak se to odvolává, jak se to projednává a jak se „věc“ vrací jako ten slavný Goro, bílý pes…
Padesát mega. Drahá rekvizita pro politické hrátky
Padesát mega. Vo vo vo tom to je. Člověk by za to postavil malou vesnici, nebo aspoň pořádný statek, kde by poctivě hospodařil. Ale tady se o těch padesáti milionech mluví tak, že by se jeden ztratil v počtech a druhý v logice.
Konec přešlapování a ke strojům, holoto!
Ten příběh je o tom, jak se jedna farma odtrhla od velkého bratra, aby dostala dotaci pro chudinky malé podniky, a pak se zase podivuhodně vrátila pod jeho křídla. To je prostě něco. Představení s dost špatným koncem. Spíše s koncem, který se pořád odkládá. Místo „šťastně až navěky“ tu máme „soudit snad navěky“. A my jsme jen obyčejní diváci v hledišti. Už nám pomalu dochází popcorn i chuť se smát. A hlavně trpělivost!
A teď novinky píší, že se ctihodný Vrchní soud v Praze usnesl: jejich výklad o vině pana Babiše a paní Nagyové je pro ten Městský soud prostě závazný.
Už prostě nemůže rozhodnout, že jsou nevinní, i kdyby se na hlavu stavěl!
Vrchní soud si řízení prostě zopakoval, prohlédl důkazy a konstatoval, že to celé smrdělo dotačním podvodem a poškozením finančních zájmů Evropy.
Že si byli moc dobře vědomi, že ta Farma Čapí hnízdo sice hrála na malý podnik, ale ve skutečnosti ta pupeční šňůra na Agrofert nikdy nebyla přestřižena.
Takže příště žádné manévrování, žádné kličkování. Nižší soud se zkrátka bude muset zabývat jenom jedinou věcí: jaký jim napaří trest.
Kluci v akci: Teď jde o všechno!
No a co ti panáci, co sedí nahoře? Mají to za pár a ztrácejí blahosklonné masky. Povykují, jak jim zobák narostl, či jak jim velí stranický dres.
Jedni křičí hanba, hanba, druzí zase sláva, sláva. Pan Nohavica jistě promine.
Všem hlavounům tak trochu tečou nervy, čas a docházejí peníze. Naše peníze, samozřejmě. A všem jde o všechno (ostatně jako vždy), ale o prachy, fedrpuše, kyrysy, pentličky, kanceláře a moc až v první řadě. Nejspíše proto, že nic jiného, než hrát svoje role, neumí.
Až za vším spadne opona…
Oni si bez všech těch „čapích hnízd“ nejspíše ani neumí poradit.
Klid, volby jsou jen jednou za čtyři roky. Po volbách se papaláši zklidní a vše pojede ve svých starých kolejích.
Takové ty pohádky „O čapím hnízdě“ nám, plebsu, budou hrát dál. Snad se kašpárci dohrabou do nějakého konce. Nebo se oponář konečně unaví a spustí hadr, vypne proud a bude klid.
Jenže to už budeme asi na věčnosti. Tam s námi nikdo divadlo hrát nebude. Asi…
