Článek
Bylo to v polovině 20. století, kdy se Československo pomalu vzpamatovávalo z hrůz války. V malé nemocnici v Sušici přicházelo na svět mnoho dětí. Matky je po porodu vídaly jen na několik prchavých okamžiků. Sestry mrňousy rychle odnášely na novorozenecké oddělení – tak to tehdy chodilo.
V řadě případů je matky spatřily naposledy.
Bílý čepec. Příkladně upravené šaty. Pod maskou pečlivé sestry číhala tichá hrozba. Zanechávala za sebou zničené sny a vyhaslé životy bezbranných dětí.
Případ Marie Fikáčkové, zdravotní sestry, která měla sloužit zdraví, je varováním, na které nesmíme zapomenout.
Marie byla mladá, ambiciózní, na první pohled ochotná, empatická, zodpovědná a pracovitá. Její povýšení na vrchní sestru přišlo po letech služby – a přesto během jejích směn umíralo mnoho novorozenců.
Lékaři neviděli jejich nezvyklá poranění. Dětské výkřiky, ztlumené zdmi nemocnice, byly pohřbeny pod nánosem rutiny. Otupělostí po letech války? Nedbalostí - kdo ví.
Papír, na rozdíl od svědomí, snese vše.
Poporodní šok. Selhání srdce. Diagnózy, které skryly pravdu. Dnes se už nikdo nedozví, kolik dětí nepřežilo první hodiny života. Nikdo.
Někdy si spravedlnost dává na čas. Třeba i pět let. 23. února 1960 zemřely dvě děti za podivných okolností. Tentokrát lékař nepřehlédl stopy po drcení hlavy, dvě zlomené ruce.
Dvacet hodin života. Účet, který nelze vyrovnat.
Za čtyři dny byla Marie Fikáčková zatčena. Přiznala se k vraždě dvou dětí.
„Když jsem zatlačila na hlavu, cítila jsem, jak se mi prsty boří do lebky. Necítila jsem praskání kostí, jen tlak. Po krátkém vzrušení jsem se uklidnila a šla skládat ubrousky do vyšetřovny.“
Přiznání chladné. Netečné. Útočila znovu a znovu.
Nenáviděla plačící děti.
Některé oběti měly víc síly, jiné jen štěstí. O přeživších mluvila netečně jako o „těch, co útok přežili“.
Soud byl rychlý. Rozsudek jasný. Trest nejvyšší. Teprve po jeho vynesení se jí oči zalily slzami.
Ve čtvrtek 13. dubna 1961 byla vedena do popravčí místnosti. Postavila se na malý propadací poklop poblíž vzdálené stěny. Provaz kolem krku upevněný k vyčnívající kovové tyči. Kat vstoupil do vedlejší místnosti a zatáhl za páku.
Její konec byl nejspíše rychlý.
Dětské životy zhasínaly pomalu. Každý zoufalý výkřik násobil dlouhé, bolestivé, nemilosrdné utrpení.
Příběh Marie Fikáčkové je mementem.
Chodby nemocnice jsou dnes o nočních směnách tiché. Stíny minulosti sklouznou za dveře a zůstávají. Neslyšíme je – ale cítíme. Jejich mlčení svírá srdce i po letech.
Zdroj:
https://www.denik.cz/krimi/marie-fikackova-vrazdy-novorozencu-20210412.html
https://www.sumava.cz/rozcestnik/kultura-a-pamatky/krimi/fikackova-marie/
https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/rozsevala-v-porodnici-smrt-susicka-bestie-dostal-pred-50-lety-provaz.A110413_150827_plzen-zpravy_alt
https://www.echo24.cz/a/SRfDR/sestra-fikackova-se-priznala-k-vrazdam-10-novorozenat
