Článek
Zámecké komnaty. Krása města. A v nich ticho po zločinu, na který se mělo zapomenout. Příběh Markéty Pichlerové je starý přes čtyři sta let – a přesto zůstává aktuální. Někdy totiž není nebezpečná doba. Ale lidé.
Psal se konec 16. století. Evropa se zmítala mezi renesancí a šibenicí. Na českém trůně seděl císař Rudolf II. – milovník samoty, astrologie a umění. V tichu svých komnat zplodil nemanželského syna. Don Julius Caesar d’Austria. Chlapec se složitým jménem. A ještě složitější povahou.
Byl nevyzpytatelný, násilnický, možná duševně nemocný. Aby neohrožoval dvorský život, poslal ho Rudolf do ústraní – na zámek v Českém Krumlově. Jenže místo zklidnění se tam začala psát tragédie.
Pod okny zámku, v městské části Latrán, provozovala lazebnu rodina Pichlerových. Měli dceru Markétu – krásnou, tichou, bez věna i vyhlídek. Matka ji poslala do služeb na zámek. Věřila, že to bude začátek lepšího života.
Jenže ten, kdo tam čekal, nebyl princ z pohádky. Don Julius byl predátor. Nejprve Markétu zbil a vyhodil z okna. Přežila. Ale to nestačilo. Vrazi s erbem nejsou jako jiní – mají klíče ode všech dveří.
Markéta byla poslána zpět. A v jedné z komnat končí její příběh. Rozsekané tělo poznávali rodiče po částech.
Co dělal císař? Nechal Julia v Krumlově zavřít. O spravedlnosti se nemluvilo. O rok později jeho syn zemřel – prý ve vlastních výkalech.
A bylo po všem. Alespoň na papíře.
Dnes má Markéta své jméno vyryté do bronzu. Nenápadná připomínka dívky, která se narodila ve špatný čas na špatném místě. A potkala muže, jehož chránila krev modrá, s duší černou jako smrt.
A Julius? Pohřben „dočasně“ v minoritském klášteře. Nikdo nehledal jeho hrob. Nikdo nezapálil svíčku.
Jen vítr v Latránu občas zaklepe na dveře staré lazebny. A ptá se, jestli jsme nezapomněli.
A jestli ten příběh opravdu skončil.
