Článek
Malé robě vstřebává rok za rokem předkládanou látku celých deset měsíců, k radosti rodiny zdárně prospívá po stránce tělesné i duševní, nabývá zkušeností, až jednoho dne nastane onen moment, kdy se cítí natolik zkušené, aby se poprvé postavilo na vlastní nohy. Zrovna nedávno nás s takovým rozhodnutím překvapila dcera. „Ke studiu potřebuji (dejme tomu) nový noťas.“ Vychrlila jeho technicko-taktická data, která jsme beztak pochopili zhruba z poloviny, s úsměvem přešla naše rozpaky a dodala, že si na něho sama vydělá, Bůh mne netrestej, prací. Koneckonců, proč by ne, pomyslel jsem si a se zájmem se zaposlouchal, jak si to, naše tele, vlastně představuje, zejména proto, že – stejně tak, jako kdysi my v našem telecím věku – trpí představou o vlastní dokonalosti a naprosté nedokonalosti svých rodičů. „Tak proč by ne,“ vyměnili jsme si s manželkou pohledy, „práce ještě nikdy nikomu neuškodila.“ A teprve potom jsme se nahlas optali, jak si své první letní pracování za svou první mzdu představuje.
Překvapila nás. Celkem věcně pronesla, že rozhodně nechce vydělávat na benzínkách, v občerstveních rychlých a ještě rychlejších, posedáváním u počítačů v kancelářích a roznášením kávy a tak dále a tak dále, ovšem co nejdál od ruchu velkoměsta, jehož si užívá ve školním roce plnými doušky. „Chápu,“ hlesl jsem, nechtěje rušit tok jejích myšlenek. Ostatně mi to bylo mnohokráte vytýkáno. „Co byste mi poradili?“ Málem jsme se zřítili ze židlí. Tedy my, veteráni.
Již dávno jsme totiž opustili roli rádců a postavení těch, co vědí vše. A anžto jsme čerstvá náplava v jednom městečku, aktivně jsme tipovali možnosti. Dopustil jsem se, poprvé v životě, projekce vlastních, nesplněných tužeb. „Nejlépe by bylo, kdybys šla makat do hospody,“ pronesl jsem co nejvíc neutrálně a doplnil tezi, že: „Dobrá hospoda je univerzita života.“ Myslím si to od doby, kdy jsem poprvé navštívil její akademickou půdu a teprve léty se tam začal orientovat. Ale takto na vážno o ní promluvil poprvé. Čekal jsem mnohé. Pohled chápavého psychiatra, naprosté odvržení od stolu a lože, torpédování mé bárky ze dvou stran, o celkové ostrakizaci raději nemluvě.
Upřela na mne své oči: „A to by šlo?“ Levobok byl zachráněn. „Šlo, proč by ne.“ prohlásila choť a z mé bárky se tak stal nepotopitelný koráb. Rychle vypočítala všechny nezbytné formální náležitosti. „Tady táta to vyřídí.“ „Raději ne,“ špitla dcera, „já bych chtěla, aby se jen poptal. Ostatní snad zvládnu sama.“ Poptal jsem se a domluvil dceři první pracovní schůzku v jejím životě. Té jsem se samozřejmě zúčastnil, ale už jen jako doprovod. Seděl jsem u stolu, pochutnával si na pivu uvařeném z českého chmele a spokojeně sledoval, jak ta naše mladá „ostatní“ zvládla sama. Počítám s tím, že se do té hospůdky celé dva měsíce nepodívám, přece jí nebudu v práci dělat ostudu, ale to klidně oželím, ač, i když nerad, podpořím konkurenci. Protože škola je základ života, ale česká hospoda je jeho univerzitou.
