Článek
Mám kamaráda Lumíra. Tím se nechlubím, to je fakt. Poměrně nedávno jsem jej přesvědčil, aby si konečně pořídil pořádný telefon. Lidi, s ním bylo práce. Frflal, že mu jeho křapka přece stačí na esemesky a volání Máně, jako manželce. Novou techniku odmítal, i když by ji dostal darem. Zaníceně horoval proti možné špionáži: „Na co mají vědět, kudy chodím do konzumu a kudy na pivo?“ Čílil se, když mu dobráci u stolu nakukali cosi o škodlivosti mobilních sítí. Svou křapku choval jako skvost, přímo vzácnou relikvii, na kterou nedal dopustit. Jeho odhodlání vytrvat mne provokovalo, nedalo mi spát. Nepřišel jsem ale na to, jak Lumču zlomit.
Pomohla náhoda, přesněji jeho vnouček, který si hrál se Sněženkou, jako čert černou, nesmírně akční staficí. Co se stalo, mi kamarád líčil skoro se slzami v očích: „Sněženka strašně ráda aportuje. Náš malej jí hodil místo hračky můj telefon. Chápeš to? Chytila ho ještě ve vzduchu, stiskla a bylo hotovo.“ Manželka Máňa s úlevou posbírala trosky Lumírova mazlíka, zachránila simku a beze slova manželovi předala zbrusu nový aparát, který pak Lumír celý týden ostentativně ignoroval.
Když se na mne obrátil s prosbou o radu, chytil jsem příležitost za pačesy a provedl takovou osvětu, že by se závistí zbledlo i v předsednické kanceláři naší slavné sněmovny. Lumír rezignoval a po pečlivém školení se vnořil do zcela nové životní etapy. Protože měl talent, překonal rychle první obtíže a zakrátko uznal, že se choval v oblasti mobilních technologií jako tmář a ignorant.
Onehdy jsme se pozvali, v letním podvečeru, na jedno, maximálně tři piva. Seděl nad sklenicí a sotva mne pozdravil. Zíral na displej, víc nepromluvil a tvářil se jako u zubaře. Nevadilo mi to, protože spolu dovedeme mlčet na nejrůznější témata. „To jsou věci,“ ozval se pojednou a ukazoval mi příspěvek jednoho zpravodajského serveru „tady píší, že vězni na opušťáku, nebo tak nějak, ukradli auto a je*li s ním do plotu.“ S námahou mi přeposlal odkaz a nepřestával se divit. Prolétl jsem celkem suchý článek, který byl krátký, stejně tak přínosný a telefon odložil. Lumír se pohoršil. „Tebe to nezajímá?“ Rozohnil se, lál světu a společnosti, volal po tělesných trestech, ze kterých by se udělalo nevolno i zkušenému královskému popravci. Uklidňoval jsem ho, vysvětloval, že ti zlodějíčci svůj díl jistojistě dostanou, ale jako bych hrách na stěnu házel. Dostal jsem ďábelský nápad.
„Ty, Lumčo,“ spřádal jsem síť, do které jsem kamaráda hodlal lapit, „já toho redaktora znám.“ Jen vztekle zasyčel a nevěnoval mi ni zbla pozornosti. „On to tak musel napsat.“ Lumír se nadechl a jen zíral. Skočil mi na špek. „Víš, to bylo celé trochu jinak. Ti dva trestanci se dostali ven po deseti letech a byli z toho, jak se svět zatím změnil, úplně mimo.“
„Co to kecáš?“ Gestem ruky jsem ho zarazil: „Jen si vzpomeň na sebe, jak jsi panikařil, když jsi měl v ruce svůj nový telefon.“ Podíval se na mne a něco zabručel. „Tak ti dva přišli do prodejny s autama. Chlapi, co deset let neviděli pořádnej bourák. Prodavač byl ochotný, tak jim jedno vystavené otevřel. Sedli si a byli jak v Jiříkově vidění. Poprvé si mohli osahat automat. Hráli si s ovládáním jako malí kluci. Maník, co jim dovolil se do auta posadit, náhodou zapomněl odnést klíče. Tak se jim to auto, nešťastnou náhodou, povedlo nastartovat a rozjet. Co teď, říkali si, když (určitě aby auto nepoškodili) projeli hlavní bránou. Vydali se hledat místo, kde by se otočili a vrátili se zpátky. Představ si, Lumčo,“ lhal jsem, „oni cestou potkali policejní hlídku a tak na ni volali, aby jim poradila, kam jet, protože chtěli vůz v pořádku odevzdat. Jenže,“ musel jsem se napít, protože mi vyprahlo, „to auto už bylo v pátrání. Policajti se vydali za nimi, siréna kvílela, modrý maják blikal a na něm svítil varovný nápis stop. To byla situace. Zoufalí trestanci začali bloudit. Nad hlavou jim už létal policejní vrtulník. Lumpové dostali výzvu, aby zastavili, jenže nevěděli jak. Řidič chtěl sešlápnout spojku, ale ta u automatu logicky není. Z vrtulníku se ozvala výhružná výstraha, aby zastavili, nebo ti nahoře budou střílet.“
Lumír měl oči navrch hlavy: „Jak to dopadlo?“ „Báli se tak, že jim nohy zdřevěněly. Tak se rozhodli, že zastaví, stůj, co stůj. Aby nikoho neohrozili, ohleduplně zabočili do postranní uličky, kde, v nouzi, k zastavení použili betonový plot.“ „Kecáš!“ „Kecám.“ přisvědčil jsem, ovšem marně.
„To jsou věci.“ hlesl Lumír. „Ten tvůj známej redaktor je odkud?“ „Z Prášil, Lumírku, z Prášil!“ odpověděl jsem a pospíchal platit, protože se kamarád začínal orientovat. Z dálky pak na mne halekal, že mne zabije, až se potkáme.
Mám kamaráda Lumíra. Mohu se tím pochlubit. Protože jedině kamarád dovede odpustit i takovou habaďůru, kterou jsem na něho nalíčil jednoho letního podvečera.
Námět:
