Článek
Je nás víc, co jsme v životní fázi, kterou laskavě nazýváme jako pokročilé mládí. Každý čtvrtek se scházíme na školení v hospodě U jetele.
Jeden frekventant nám přinesl ukázat svůj starý školní sešit. V kolonce „Předmět“ bylo kulatým písmem vepsáno: PSANÍ. Všichni jsme jako drsní mužové nasadili kamenné tváře a s předstíraným nezájmem prohlíželi jeho stránky. Každé cvičení bylo úhledně předepsáno červenou propiskou. Zaujala ta, jíž kantor, či podle písma spíše kantorka, nadepsala: Život je utrpení. Celá věta byla následně žákem opisována do posledního řádečku. „Jasně, na to si pamatuju,“ prohlásil jsem po chvilce tápání, „docela jsem s tím souhlasil. Tenkrát. Stránka mi připadala nekonečná.“ Bylo nasnadě, že drsná slupka z nás co nevidět spadne a nastane fáze nostalgie a vzpomínání. Jsme rovněž mužové nesmírně citliví, empatičtí a vůbec, kde sedíme, tam zdobíme.
Rozpovídali jsme se o tom, jak se na nás podepsala škola v těch zatracovaných dobách. Ano, komunisté nám, dítkám školou povinným, dokazovali denně, že život je utrpení. Museli jsme stát před tabulí a v počtech odříkávat jako básničku násobilku. V mluvnici se hodnotila správně seřazená vyjmenovaná slova. Ze čtení jsme měli osypky. Těch básniček, co jsme si museli narvat do hlav, děs. „Na základce nás jeden vyučující popichoval, že maturita musí být takový zážitek, o kterém se nám bude zdát ještě po letech. A víte, kluci, že jsem se nedávno probudil s hrůzou, že jdu na potítko a nic neumím?“ Vedle známek nám do žákovských knížek taky psali poznámky. Dlouho jsme se přeli, která je nejoriginálnější. Dlouho vedla ta, že žák: „O přestávkách běhá po stěnách.“ Nakonec vyhrálo sdělení rodičům, podle kterého jejich syneček o přestávce plival na poštovní koně.
„Jděte s tím do hajzlu, blbci,“ pronesl zčistajasna kolega Jaroslav. „Mít vaše starosti, tak si pískám.“ Jaroslav patří k těm, co mluví málo, ale pokud se ozvou, tak to sedí. Hrubých slov používá co nejméně, takže cíl cesty, který nám doporučil, signalizoval, že se nachází v obtížné životní situaci.
Jaroslav je muž činu, již bez závazků, ekonomicky zajištěný, nesmírně akční s výraznou slabostí pro opačné pohlaví. Tou je stižen od jinošských let a v jeho případě na ní není léku. Nezabraly ani dvě svatby, pět dětí vlastních a několik potomků, na jejichž výchovu přispívat nemusel. Jeho životním snem je poskytnout každému svému dítěti vlastní maminku.
Rozvedl se a slavnostně přísahal, že do chomoutu už nikdy nevleze. Ovšem dál systematicky lovil a lovil evidentně s potěšením a kdekoli. Nevynechal ani internetové seznamky, kde měl hned několik profilů. „Jsem prase a jsem na to hrd,“ glosoval pokaždé, když nám představoval svůj úlovek. Vodil nám je ukazovat se stejným zaujetím jako kocour, co nosí mrtvé myši na zápraží. Zatímco šelma očekává pochvalu, Jardovi postačí náš obdiv. Měli jsme tedy celkem přehled o jeho aktivitách, což do našich duší přinášelo klid, že to nemorální sele nečeří naše poklidné vody. Byl si toho vědom a v dobré náladě citoval jakéhosi znalce života: „Buďte hrdi na své paroží. Je důkazem, že jste dokázali obloudit krásné ženy.“ Na to vždy reagoval jeden, co jinak Jardovy objekty vášně pozoroval s potěšením: „S takovým důkazem jdi, tyvíškam. Jednou tě u nás doma nachytám, tak ti rozbiju hubu, zpřerážím všechny ruce a nakonec tě vymiškuju.“ Nebylo pochyb, že bychom se k takové exekuci ochotně přidali. Tak byly výpravám za rozkoší páně Jaroslava dány pevné meze.
Tuhle nám přinesl, omlouvám se, představil paní Kamilu. Dámu o dvacet let mladší, nesmírně sympatickou, s jedním kapitalistickým závazkem a ňadry nádhernými jako pohled do vesmíru. Nesmírně vášnivou, tipovali jsme ve skrytu duše podle toho, jakým způsobem si vychutnávala cigaretu. Jarouš ji k nesmírnému překvapení osazenstva do naší společnosti přivedl opakovaně.
Dnes přišel sám a byl zádumčivý. „Mistr se utnul,“ pronesl jsem a Jaroslav po mně jen šlehl nenávistným pohledem. Pak suše konstatoval, že se s námi bude muset na nějaký čas rozloučit, neboť, jak se vyjádřil, byl z předchozích vztahů svými partnerkami dokonale rozmazlován a tak varování paní Kamily, že nevyužívá blaha antikoncepce, nebral v potaz.
Příští týden mu jde celý náš stůl na svatbu. Třetí. Je ekonomicky dobře zajištěný, takže si to může dovolit. Dostane od nás darem starý sešit, ve kterém jsme museli do úmoru opisovat, že život je utrpení. Věříme, že novomanželé udělají vše proto, aby ono tvrzení bylo pravdivé jen na té jediné, dětským písmem popsané, stránce.
