Článek
V jednom menším městečku, kde bylo všechno tak akorát, bylo odedávna docela pěkné nádraží. Vedle stálo i pravé a nefalšované depo, ve kterém vždycky přes noc odpočívají lokomotivy. Elektrické, diesel motorové, malé motoráčky a také několik starých parních mašinek. Ty staré „páry“, protože už dávno nejezdí, mají čas si vyprávět o tom, jaké to bylo v dobách, kdy svítily novotou, v pístech jim nevrzalo, ojnice se leskly a šrouby nerezavěly tak rychle jako nyní. Dneska přišla řada na nejstarší a nejspolehlivější mašinku. Víte, lokomotivy nemají jména jako lidi, jmenují se jen podle čísel.
Té naší staří mašinfírové říkají „třistačtrnáctka“, protože má na boku červenou cedulku s číslem 314.2. Z depa vyjíždí, jen pokud se v městečku chystá veliká, ale opravdu veliká sláva.
Takové vyjetí z depa se musí pečlivě připravit. Nejprve se musí zatopit pod kotlem, a když se oheň rozhoří, „třistačtrnáctka“ spokojeně zabafá, vyfoukne páru, vesele zapíská a s pšouknutím odbrzdí. Ostatní lokomotivy ztichnou, a když je všude takový klid, že by bylo slyšet prasknutí jediného nepromazaného pérka, začne vyprávět.
„Jednou v zimě jsem sloužila v depu, které stálo u lesa. O tom lese si lidé, se kterými jsem pracovala, vyprávěli, že v něm straší.“ A opravdu strašilo. No, strašilo. Úplně se to říci nedá. Hejkal tam nebyl, lesní víly taky ne. Vlastně jediný, kdo tam z té strašidelné havěti žil, byl ohnivý mužíček, který se jmenoval Hořístko. Ve strašidelné škole se mu pro to jméno ostatní smáli a on sám se za něho trochu styděl. Taktak, že školu dokončil a složil poslední zkoušky. Proto dostal za úkol sloužit zrovna v tom lese, kde lidé postavili depo a kde odpočívaly lokomotivy.
Nazlobil se Hořístko dost. Zpočátku se ho lidé trochu báli, to víte, ohnivý muž je ohnivý muž, ale když jim telegrafní dráty vyzvonily, co že je to strašidlo zač a že se jmenuje Hořístko, už si ohniváč, s prominutím, ani neškrtl.
Dlouho, předlouho pozoroval, jak lokomotivy vyjíždějí z depa, oknem nakukoval, jak se v lokomotivách zatápí, poslouchal jejich vyprávění a připadal si jako to nejzbytečnější strašidlo.
Hořístka zlobilo jméno a byl čím dál tím mrzutější. Zlostný člověk je nelida a protiva, natož potom strašidlo. Nenapadlo ho nic jiného, než, že bude lidem škodit. Protože sledoval, jak to v takovém depu chodí, otřel se jednou do rosy ve vysoké trávě, aby se ochladil, a potom se protáhl pootevřenými dvířky do kotle lokomotivy, usadil se na žhavém uhlí a těšil se, jak se lidem za svoje hloupé jméno pomstí.
Když byla lokomotiva připravená do služby, přišel k ní pan strojvedoucí a pan topič, pozorně si ji prohlédli a potom vyrazili na cestu. Jeli tenkrát hodně daleko a vezli dlouhý náklad uhlí. Strojvedoucí Karlík a topič Frantík spolu pracovali dlouho. Svoji lokomotivu znali do posledního šroubku, a tak jim neuniklo, že s lokomotivou není něco v pořádku. „Hrome, Frantíku,“ povídá Karlík, „to se mi nechce líbit. Cítíš to taky?“ Topič se zaposlouchal. „No jo, už je to tak. Ta naše lokomotiva jede pomalu, skoro se mi zdá, že je unavená, že už na to nemá páru. Ale to není možné, topím jako vždycky.“ A aby to potvrdil, přihodil do kotle lopatu toho nejlepšího uhlí. A tak jeli a jeli a moc jim do řeči nebylo. A když, tak jen dokola, že to s mašinkou není ono, že jí dochází dech, a nemohli přijít na to, co za tím vězí. Vy však už určitě tušíte, kdo v tom měl prsty. Hořístko! Seděl pěkně usušený mezi uhlíky a spokojeně škodil. Uhlí, které se nerozhořelo, odhrabával pěkně stranou. Víte, topit v lokomotivě je umění a dá moc práce naučit se házet uhlí tak, aby bylo správně rozložené v topeništi, řádně hořelo a lokomotiva měla dost síly táhnout takový těžký vlak, jaký vezla dnes.
Když tedy Hořístko odhraboval těmi svými ohnivými pařáty uhlí stranou, oheň, ať se zlobil a namáhal, jak nejlíp uměl a ať ohniváčovi domlouval a přesvědčoval ho, aby dal pokoj, nedokázal z vody udělat tolik páry, která by lokomotivě stačila. Potom se ale oheň na ohniváče doslova dopálil.
„Tak víš ty co?“ povídá mu najednou. „Já se s tebou nebudu zlobit. Však Karlík a Frantík na tebe nakonec vyzrají!“ Jak řekl, tak udělal. Počkal, až přijedou do železniční stanice a pak se schoval do toho nejmenšího uhlíku a to tak, že jej ani Hořístko nenašel. To se ví, oheň, který slouží v lokomotivě, není jen tak obyčejný, ten se sám zhasne, kdy se mu zachce.
Lokomotiva zasyčela a oba železničáři poznali, že je zle. „Tak to je pěkné. Jsem zvědav, co s tím provedeme!“ zlobil se Karlík. „Zrovna dnes,“ mračil se Frantík, „když je den jako vymalovaný a vezeme tak krásně dlouhý vlak!“ Nerozuměl, co se vlastně děje. Prolezli kde co, promazali znovu, co se dalo. Seděli smutně u lokomotivy a najednou se z komína začalo kouřit. „No tohle!“ vykřikl topič Frantík. Pootevřel těžká dvířka topeniště a nahlédl dovnitř. Hořístko se nudil a taky ho trochu trápilo svědomí, a tak se rozpálil, aby tomu svému svědomí ulehčil. Topič se ťukl prstem do čela. „Tolik let jezdím a nenapadne mě podívat se na oheň. Podívej se, Karlíku, koho to vezeme. Černého pasažéra.“ Strojvedoucí se na ohniváče obořil: „Co tam děláš, ty nedobroto!“ A už se ohlížel, čím by strašidlo přetáhl. Pak se ale usmál a kývl na topiče. „To se nedá nic dělat. Podle předpisu se v lokomotivě topí uhlím a ne ohniváčem.“ „Svatá pravda, kolegáčku,“ pochopil Frantík. Vyklonil se z okna a hrál, že mluví s někým, kdo stojí na perónu: „Tak my tady končíme, pane výpravčí…, ano, řádně zavřeme kotel a půjdeme domů.“ Bavili se nahlas tak, aby to ten ohnivý kluk v kotli slyšel. Dech se mu zatajil a honem zkoumal, jak by se dostal z kotle ven. Ale dvířka topeniště i kouřová klapka už byly dobře zavřené. Začal prskat, kroutit se, rozpalovat a ochlazovat, nic plat.
Když viděl, že se zlou nepochodí, zaklepal hezky slušně na poklop a zaprosil: „Pusťte mě ven, prosím.“ Strojvedoucí Karlík by ho byl pustil, žádný strojvedoucí nemá rád na mašině strašidlo, ale topič Frantík ho zabrzdil. „Počkej, to nejde jen tak. My tě pustíme a ty se nám pěkně odvděčíš. Popálíš nás a jak my k tomu přijdeme? Jen si buď tam, kde jsi. Vybral sis sám!“ Hořístko začal znovu škemrat a prosit, sliboval na čestné strašidlácké slovo, že už nikomu neuškodí, a jak tak povídal, vyběhlo z něj i to, že se na svět kolem sebe mračí proto, že má takové směšné jméno. „No uznejte sami,“ povídá, „kdo by se bál strašidla s takovým jménem?“ Nakonec si vzdychl tak, že i oheň vylezl ze své skrýše a začal jej utěšovat. Rozhořel se, a nakonec dal strašidlu radu. „Když pěkně poprosíš pana strojvedoucího a pana topiče, snad ti od toho jména pomohou.“ Hořístko nešťastně popotáhl a poprosil tak pěkně, že se železničářům ohnivého kluka zželelo. „Tak dobře, my ti tedy pomůžeme, ty přetrhdílo. A když se ti tvoje jméno nelíbí, my ti budeme říkat Plamenáč.“ Když to ohnivák uslyšel, rozzářil se jako sluníčko. Ohnivý muž Plamenáč, to je jméno pro strašidlo. Topič otevřel dveře, ale Plamenáč se ven nehrnul. „Pomohli jste mi víc, než si oba myslíte. Já nejsem nevděčník, a proto se vám odměním. No a taky si to, co jsem vám nadrobil, odpracuji.“ dodal a plamínky v očích se mu rozzářily. A pak, po celou zbývající cestu, topil, staral se o oheň, prohraboval popel a z lokomotivy lítaly barevné jiskry tak, že to z dálky vypadalo, jako kdyby po kolejích jel ohňostroj. To se ví, že se mu to náramně líbilo!
„Když se spolu vrátili do depa, Plamenáč se rozloučil a odešel do lesa, odpočinout si ve svém pelíšku. Mnohokrát pak doprovázel své přátele Frantíka a Karlíka a topil jako o závod. A když s nimi nejel, alespoň jim na uvítanou při návratu do depa v noci dělal ten nejúžasnější ohňostroj, který těm dvěma ostatní záviděli.“
Stará lokomotiva dovyprávěla svůj příběh. Vždyť to byla právě ona, v jejímž topeništi se ten neobyčejný příběh strašidla Hořístka, vlastně, promiňte, ohnivého muže Plamenáče, odehrál. A „třistačtrnáctka“ znovu s jemným pšouknutím odbrzdila, mohutně zabafala a s veselým pískáním vyjela z vrat depa, aby se zapřaženými zelenými vagónky mohla celý den vozit děti na slavnosti v městečku.
