Článek
Je to také společensky žádané, jak jsem zjistil v letech vojenských. V rámci jakési předvolební kampaně jsme se setkali s kandidáty jednotné fronty. Směli jsme jim, zcela svobodně, položit předem připravené, politickým funkcionářem prověřené, pečlivě číslované otázky. S drzostí vlastní mládí jsme otázkám naschvál měnili slovosled, v místech nečekaných vkládali přestávky na nádech a tvářili se pitomě. Ti méně opovážliví jen nesprávně vyslovovali, šumlovali až kamsi do nesrozumitelna, ale, světe div se, kandidáti dotazy voličstva zodpovídali strojově přesně. Měli tak větší úspěch než estrádní skupinky, které nás, obyčejné vojcly, občas přijely rozptýlit svým uměleckým programem. Mohli jsme tak, ještě s rozesmátou tváří, pod dohledem zástupce pro věci politické, vstoupit to volební místnosti. Ti, co měnili slovosled a tvářili se pitomě, seděli na místech volební komise (aby nerušili vážnost volebního aktu), kdežto šumlaři hbitě proběhli mezi plentami z lehce průhledné látky (jistota je jistota), do urny bleskurychle vhodili první papír, který jim museli ti střežení v komisi podat, a mohli se jít válet na kavalce. Volby proběhly v rekordním času ke spokojenosti velení, strany, národa a vlasti. Měli jsme z toho psinu a na pár let klid.
Nikdy jsem nelitoval, že ty doby jsou pryč. Jsou tam, kam patří. Z nich zůstalo jen ony volby do, no, ostatně to není důležité. Ta pověstná kampaň, která jim předchází, už ale není taková psina. Je bez diskuse drsnější, více agresivní, zlá a místy nenávistná. Stává se bezmála polem bitevním, plným lstí a úskoků, útoků a úporných obran. Volební štáby už připomínají hlavní stany znepřátelených stran, jejichž válečná strategie se léty propracovává k dokonalosti. Bitva tak může probíhat na všech frontách, v týlu i v hlubokém zázemí. Zde se houfují příznivci té či oné strany, věcný dialog střídá přinejmenším, podotýkám, že přinejmenším, nepříjemné špičkování. Volební programy mají kvalitu toaletního papíru, z novin a televize, rozhlasu a poštovní schránky, telefonu i lednice, z konzervy, nákupního vozíku, nočního stolku a osobního vagónu vykukuje maršál za maršálem a každý hlásá tu svou jedinou opravdovou pravdu. Ten se lísá a podbízí, onen naříká a brání slabší, mohutně šturmuje a volá do zbraně. Další pořádá bály a žranice, jarmarky a cirkusová představení, nákladné koncerty a taškařice všeho druhu, jen aby získal co nejvíc papírků, které ho zmocňují řídit, ovládat, kšeftovat, manipulovat, prostě: dělat politiku. A my jim to, s prominutím, sežereme do posledního drobečku.
Proti gustu žádný dišputát. Naposled, když už ve volebním ringu zůstali stát na nohou jen dva bijci, se v naší hospodě do krve pohádali, kvůli politice, táta se svým synem. Vyčítali si své kandidáty a jejich nápadně stejnou minulost, přítomnost i budoucnost. Řvali na sebe do nepříčetna, oči podlité krví, rudí vztekem tloukli sklenicemi o stůl, aby na závěr celý šenk slyšel, jak otec svého potomka vydědil do pátého kolena, a syn svého otce prohlásil za nesvéprávného, senilního idiota. Kdyby se potkali doma, mohla být u nich pravá zabíjačka. Díval jsem se na ně a řekl si, že tohle už stačí. Odstavil jsem televizi a pár dnů nečetl zprávy, nevybíral poštovní schránku a do lednice chodil jen pro pivo. Volil jsem podle sebe, s klidem a v pohodě. Mám prostě zažité, že volit se má, je to tak správné a odpovědné. Výsledek respektuji. Když jsem viděl štěstí příznivců strany vítězné, měl jsem z něho dokonce radost.
Protože, jak mne taky učil můj táta: když nejde o život, jde o, zpět, nejde o nic.
