Článek
Nemohu odolat, abych nevypustil jedovatou slinu, protože taková je lidská povaha. Není to tak dávno, kdy se naši nejvyšší zvolenci vydali na dalekou cestu na Taiwan (či Tchaj-wan, obojí je správné). Na letišti se s nimi pokaždé loučily tisíce nadšených Pražanů, možná se svážela i děcka z okolních vesnic, salakvarda, po zuby ozbrojená, střežila každý milimetr letištní plochy. O to slavnější byl návrat. Známí, co bydlí u letiště mi povídali, že přílet hokejistů z Nagana byl proti tomu sprostá tancovačka vesnického Sboru dobrovolných hasičů. Nebo že by mne dezinformovali?
Na hrudích našich nejvyšších se prý blýskaly medaile a metály i řády, v Poslanecké sněmovně i Senátu se ronily slzy štěstí, nastaly projevy plné lithia, co se bezúčelně válí v českých horách, rovněž ekonomického rozpuku a šťastných zítřků. Za pokřiky „Já jsem Taiwanec!“ vykukovaly náznaky průmyslové spolupráce mezi našimi spřátelenými zeměmi, o mocných investicích asijských kapitalistů v – kdysi – Zemánii, nyní zase Česku, raději ani nemluvě.
Už vidím roty zeměměřičů, jak tipují plochy polí, kde roste Babišova nenáviděná řepka, sady, kde se beztak rodí předražené ovoce (a stejně patří Babišovi), louky, kde se pase Babišův dotovaný, nenasytný dobytek, ze kterého není užitek a navíc, jak to slušně říct, produkuje metan a ničí životní prostředí (z čehož zase tyje zloduch Babiš), a kolíkují prostory pro budoucí asijské továrny. Nejspíše na čipy, protože ctihodný senátor Vystrčil naznačil, že právě jeho druhá domovina je jejich největším výrobcem.
Metály asi zůstanou na dlouho v šuplících našich vrcholných zastupitelů. Zeměměřičské práce totiž přišly vniveč. Továrna na čipy bude do roku 2027. Slavnostní položení základního kamene nebude v Česku, ale nedaleko Drážďan. Možná, že došlo k nedorozumění, zvolání „Já jsem Taiwanec!“ připomnělo podnikatelům z dalekých krajin ikonický projev prezidenta Kennedyho „Ich bin ein Berliner.“, a tak fabriku na čipy omylem postaví právě v Německu. Snad chyběli, když se v zeměpisu probírala látka o České republice. Možná, že se jim naše prodlužená ekonomika, nenasytní důchodci a jiná podobná, na sociálních dávkách a mzdách závislá havěť, jen jeví nezajímavě. Kdo se v tom má vyznat.
No a co, do Němec je cesta krátká, jsme národ šikulů, dodáme práci. Co na tom, že z výdělku náš rozpočet neuvidí ani vindru. Budeme jezdit přes hranice za prací stejně jako za levnější a kvalitnější potravinou. Vždyť jsme EU!
Je to taková politická ne-prohra, jak se nyní jeví v rozboru příspěvků na sociálních sítích. Továrna bude v Německu, ale vlastně jsme vyhráli. Asi jsme investory přesvědčili o strategické poloze Drážďan, kde jistojistě s naší logistickou podporou počítají. Budeme se prý podílet na desingu čipů, když už jejich výroba se v naší domovině nyní, podotýkám, že nyní, jeví jako nemožná. Osobně bych doporučil duhové provedení futrálu, takové jsou in a budou velmi žádané.
Kdo za to může, že jsme tuto bitvu slavně ne-vyhráli, je nabíledni. Jedině Zeman a Babiš. Proti takové brilantní argumentaci nelze nic namítnout.
Lépe je citovat ty, kteří v životě dokázali, že něco přece jenom umí.
Generál Norman Schwarzkopf:
„Není lepší školy života, než moci zblízka a dlouhodobě sledovat hlupáka ve vedoucí funkci. Pak totiž jasně vidíte, jak se věci nemají dělat.“
Zdroj:
