Článek
Tou éterickou bytostí je Thálie. Thálie je v řecké mytologii dcera nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Jde o Múzu veselého básnictví, komedie a pastýřských zpěvů.
O takové věrnosti si budu povídat s panem Miroslavem Fišerem, který letos oslaví půlkulaté výročí let nepřetržité divadelní činnosti.
Tak dobrý den.
Vítám tě. Bílé nebo červené?
Červené. Děkuji. Opravdu dobré. Kdy se ti podařilo zaplést se s onou múzou?
Poprvé jsem se na jeviště postavil v roce 1968.
Prosím tě… To je letos 55 let. Jak si to můžeš takhle pamatovat?
To je jednoduché k zapamatování. Po rekonstrukci se totiž znovu otevíralo nymburské Hálkovo městské divadlo.
Vzpomeneš si, co to bylo za představení?
Jasně, že se pamatuji. Lope de Vega: Fuvente Ovejuna, přeloženo do češtiny: Ovčí pramen. V režii Honzy Paulů.
A schválně: jaká to byla role?
Role? Vždyť jsem teprve začínal. Jako všichni novici jsem stál pěkně v komparzu.
Jak jsi se dostal do divadla?
Stejně jako ty. Dveřmi.
Víš, jak to myslím.
Vyučil jsem se v železničních dílnách motorářem. No a tam pracoval jako šéf motorárny Honza Paulů.
Ten Jan Paulů?
Jistě, zapálený a slavný nymburský divadelník. A můj první režisér. Oslovil mne před tím, než se začala rekonstrukce divadla. No, oslovil, vzkázal mi přes moji maminku, abych se také zapojil do divadelní činnosti. Maminka totiž v divadelním spolku Hálek kdysi hrála.
Takže divadlo je vlastně dědičná záležitost.
Inu, i tak by se to dalo říct.
Tedy jsi se, tak říkajíc, chytil drápkem a už tě to nepustilo.
Nepustilo. Dostal jsem nabídku zahrát si v pohádce Čeští muzikanti v pekle.
A tam jsi ještě hrál v komparzu?
Kdepak, tam jsem měl přece jenom už poměrně velkou roli.
Omlouvám se, ale nemohl jsem si to odpustit. Kdo to režíroval?
Nestor divadelního spolku, paní Aloisie Šimáková, vrstevnice dam Ráchlíkové a Vencourové. Pokud si pamatuji, jednalo se o její poslední režii. Moje role byla Čert Kozovous. No a tam se všechno podstatné přihodilo.
A hele, tady to máme… Tak povídej.
Paní režisérka mezi nás přivedla pana Dvořáka, majitele obrovské dogy. Chtěla ji využít jako pekelného psa. Pes byl skvělej, inteligentní s nesporným talentem k divadlu. Za pár zkoušek byl skoro tak dobrej jako my ostatní. Ke své smůle nesnášel jediného kolegu, který vyfasoval roli čaroděje Kokelína. Chudák pan Vorlíček. Doga ho fakt neměla ráda a nerespektovala ani jeho, ani přání paní režisérky. Marně jsme ji motivovali. Tedy psa, to dá rozum. Postavili si hlavu oba. Jak pan Vorlíček, tak i ten pes. Režisérka si prostě musela vybrat. Samozřejmě, že kolega Vorlíček vyhrál. A následně byl za to po zásluze potrestán. V jedné scéně se jako čaroděj zjevoval na jevišti ze studny, která stála nad propadlem. Pro náležitý efekt, byl za studnou postavený elektrický vařič, na něm plechová miska, do které jevištní mistr Honza Krupička v pravý čas nasypal střelný prach. Ten prach měl v polévkové lžíci, kterou uvázal na dlouhou lať. Proč? Aby stál v bezpečí ukrytý v portálu. Jo, to byla tehdy technika. U studně stál čert Drndáš, v civilu Václav Dvořák, a čaroval. Na šlágvort: Mocný Kokelíne, volám tě potřetí na pomoc, se Kokelín, podle aranžmá, zjevil nad studní. Technik Krupička v ten moment vysypal na rozžhavený vařič střelný prach. Kokelín, protože měl kostým s hodně volnými rukávy, vzplál a celkem slušně hořel. Ještě štěstí, že v portálech byli přítomni hasiči, kteří, představení nepředstavení, vtrhli na scénu a zahájili hasební práce. Dobře to dopadlo, kus jsme dokonce dotáhli až k děkovačce. Myslím, že na takový zážitek nelze jen tak zapomenout.
Takže aby ses dostatečně zapálil pro divadlo, muselo při představení zahořet.
(Smích) No, až tak bych to zrovna neřekl. Ale díky téhle pohádce mne divadlo opravdu začalo bavit.
Šel jsi z pohádky do pohádky?
Kdepak, v Hálku jsme měli poměrně širokej repertoár. Dokonce jsme byli schopni hrát i loutkové divadlo. Následovala Dcera druhé roty, to byla opereta.
To jsi taky zpíval?
Ne. Proboha, to by tentokráte mohli zapálit divadlo sami diváci. Tak dobře zpívat zase neumím.
Počkej, když jsem v Nymburce začínal, viděl jsem tě hlavně v pracovním plášti, jak jsi montoval ve zkušebně televizi. A poté v maskérně, když jsi dělal nám, mladým, jednu lumpárnu za druhou.
V divadle je potřeba každé profese a v tom amatérském dvakrát tolik. A jako všude se bez vzdělání neobejdeš. Alespoň já si to myslím.
Vzdělání?
Vrátil jsem se z vojny a předseda SČDO pan Lhota mě doporučil na tehdejší MěKS jako metodika pro divadlo a zároveň mi umožnil na Ústavu pro kulturně výchovnou činnost studovat obor herectví a divadelní režie.
Zajímavé.
To tedy bylo. Studium bylo formou víkendových seminářů, trvalo nejméně pět let. V létě jsme měli povinné týdenní soustředění. A na kantory nemohu zapomenout. Režii a herectví vede profesor Mihula.
Ten učil na JAMU.
Ano, to je pravda. Na jevištní řeč nás měl pan Halada. Znáš pana Haladu?
Ne.
To byl šéf zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Ničil nás ukrutnými jazykolamy na všechno. Dal nám odříkat básničku. Student Peroutka z něho šílel. Měl zlozvyk říkat za každým druhým slovem vole. Navíc děsně drmolil. Pan Halada stál nad ním a domlouval mu: „Pane Peroutko, musíte se víc snažit. Víc se snažit!“ Peroutka zazmatkoval a zcela srdečně odpověděl: „Vždyť se snažím, vole…“ Lektor, protože ho znal, nad tím dobromyslně mávl rukou. Kdežto my se nešťastnému Peroutkovi krutě mstili. Tím víc, čím víc měl výčitek.
Zvukař ČST, profesor Kolafa, ten nás měl na zvuky, ruchy a scénickou hudbu. Jednou mně zkoušel. Dal mi za úkol: z gramofonové desky mi pustil hudbu a chtěl po mně, abych ji podle potřeby stříhl. Nemám k muzice talent, a tak jsem jen koukal, neschopen panu profesorovi vyhovět. Slitoval se nade mnou a chtěl mi poradit. Podal mi noty. „No tak si to sledujte tady v partu…!“ Podíval jsem se smutně na pana profesora: „A ty vlaštovky na drátech, pane profesore, to je co? Víte, na každou práci, které nerozumím, si seženu odborníka.“ Kupodivu, ten zápočet jsem přece jenom dostal. A nesmím zapomenout na pana profesora Fialku. Ten nám dával při pohybové výuce pěkně zabrat.
Takže jsi v podstatě vyučený komediant.
To bych si nedovolil tvrdit. Ale absolventský diplom se mi hodil za mnoho, mnoho let, když jsem byl ve výběrovém řízení na provozovatele Hálkova městského divadla v Nymburce a při žádosti o vystavení potřebného živnostenského listu.
Jak se z motoráře stane ředitel divadla?
Kupodivu, bylo to snadné. Nejprve jsem byl zaměstnán u pana Adolfa Tomana jako obchodní ředitel. Když se pan Toman stal náměstek ministra kultury, dostal jsem nabídku divadlo po něm převzít. Sešla se výběrová komise složená z ředitelů okolních divadel a ta posuzovala můj podnikatelský záměr. Asi nebyl tak špatný, protože jsem divadlo mohl pět let provozovat.
Tedy to by mohl být takový vrchol komediantské kariéry. Neuráží tě to oslovení komediant?
Ani v nejmenším. Divadlo dělám 55 let. 32 let v Nymburce a 23 let v Poděbradech. V Poděbradech jsem hrál poprvé při příležitosti znovuotevření divadla po jeho rekonstrukci ve hře Deset malých černoušků. Občas jsem si odskočil do Libice nad Cidlinou.
Resumé?
Jako bilance? Brzdi, mám v plánu ještě pár projektů dotáhnout do konce. Ale zkusím to, všechno je jednou poprvé. S hraním a režiemi mám na triku 72 titulů v Nymburce, 2 v Libici nad Cidlinou a 22 v Poděbradech.
Tvůj největší propadák?
Pse. Jako představení? Ale jistě takové bude. Musím se hluboce zamyslet. Asi Úplně zbytečné parohy. To jsme mnohokráte začali zkoušet, ale nikdy jsme to nedotáhli do premiéry.
A nejúspěšnější kus?
Nymburská rychta. Udělali jsme 21 představení. Byla to na tu dobu obrovská akce, jezdili jsme na koních, režisér Paulů na nás hulákal megafonem, spolupracovala s námi ČST, bylo to velké.
Myslel jsem, které se ti, jako režisérovi, nepovedlo.
Vzpomenu si na pohádku Král 3333. Ta se dětskému divákovi prostě nelíbila. Jo, děti, ty nám v divadle neodpustí nic.
A naopak?
Jednoznačně poděbradské nastudování pohádky Ženich pro čertici. Tak ta se s velkým úspěchem drží v repertoáru od 27. května 2012. Snad je to i proto, že se v ní zpívá naživo.
A mistře, co chystáte dál?
Dej pokoj s mistrováním. Mám v plánu zrežírovat úplně novou pohádku O pekelné base. Tak mi drž palce, ať se to povede.
Divadlo, to je posedlost, vášeň a láska. Jak bych to jen řekl… Na co si budu lámat hlavu. Moment, podívám se do kroniky. A hele, tak tohle ti podepíšu klidně vlastní krví: „Vyprávět o divadle, je jako namalovat plamen svíčky. Nikdy nevystihnete ten nejhezčí tvar, zář a to světlo, které dává.“ A vo tom to je.
Děkuji za rozhovor.
