Článek
Vox populi, vox dei. To je patrně zaklínadlo všech současných, moderních demokratů. A my už jej bereme jako nezvratnou skutečnost. Mimochodem, význam tohoto rčení zní v překladu přece jenom trochu jinak: Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím; vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízká šílenství.
Jen na okraj: snad proto se nám do mnohých úřadů, v souladu s demokratickými pravidly, vracejí kariérní komunisté. Jejich návrat na společenské výsluní omlouvá jejich dočasným pomýlením, pozdním pochopením zrůdnosti komunistické ideologie, nezkušeností atd.
Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu č. 198/1993 Sb. sice činí plně spoluodpovědné ty, kteří komunistický režim a jeho zločiny prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti, ovšem demokracie je nástroj mocnější než litera zákona, a tak hlas lidu, ergo hlas boží rozhodl tak, jak rozhodl. Mimochodem, argument, že jedině mezi kariérními komunisty najdeme ty nejlepší odborníky, jde jen těžko vyvrátit1.
Bude to pravda. Nekomunisté zaklínající se svými pár procentními velkomandáty ve svých funkcích o kvalitách zrovna nepřesvědčují a vytvářejí jeden libový malér, neřkuli ostudu za druhou. Nemám na mysli nějakou tu lokální patlanici s rekreačně-volnočasovými drogovými aférkami. Ty už k politice dočasných mocipánů patrně patří jako pěna k pivu (nakonec i jejich voliči je omlouvají, protože ve střízlivém stavu se podle nich odpovědná proevropská, proatlantická politika dělat nedá a reakcionářské akce pro-východní a pro-asijské, vodňanskými kuřaty zkorumpované, opo-opozice se prý nedají vydržet jinak, než s lajnou servírovanou na telefonu neasijského původu).
Zpátky ke kultuře: aktuální prázdninovou bouři v pražské sklenici vody, či piva, udržuje v činnosti strážce čisté pragokultury, politický turista, sběratel funkcí a mandátů, jakýsi pan Pospíšil.
To vám bude taky kulišák. Zlí jazykové špitají v kuloárech, že se nejprve zasadí, aby firma, která pořádá koncert v uměleckém světě nesmírně uznávané operní divy, dosáhla na tučný grant z účtu pražského magistrátu. Pak, patrně v stavu prozření (či pod vlivem blížících se voleb, to spíše, protože pan Pospíšil drogy nebere a pije jen víno), mu nejspíše došlo, o co se na radě aktivně zasadil. Neváhá, popadne propagační materiál ke koncertu a chvátá k ukrajinskému vyslanectví, kde žádá o radu, co s tím.
Že ho vypakují s jiným pokynem než poslat rakouskou Rusku k čertu, by čekal jen bloud. Je nejvíc pochopitelné, že v tomhle baráku nemohou cokoli ruského cítit na sto honů. Tak naivní nemůže být ani vysokoškolsky vzdělaný europoslanec Pospíšil. Takže mi z toho vychází, že důstojný radní nejedná v zájmu blaha Pražanů, ale ve prospěch vlastního koryta. Jak překvapivé, že ano. Podobnost celé situace se scénou z trezorového filmu Bílá paní je čistě náhodná: „To je těžký. Já to zakázat nemohu. Ale na druhou stranu to nemohu doporučit.“ A vyberte si.
K jeho smůle se na zpravodajských vlnách dostalo prostoru k názorů, které jeho snahám zrovínka neprospívají. Dokonce ředitel Obecního domu se, celkem rozumně, domáhá písemného pokynu k nerealizaci plánovaného koncertu. Nedivím se mu. Zatímco pan radní Pospíšil lehce získá štít ochránce eurokultury, řediteli přistane na hrbu zátěž splacení náhrad za zmařený podnik, případné soudní tahanice nevyjímaje. Že v tom zůstane sám, o tom snad nikdo nepochybuje.
Vox populi, vox dei. Řešení tohoto pražského gordického uzlu nechme, alespoň pro jednou, na zdravém rozumu lidí. Ten funguje spolehlivě. Ať s touto múzou naloží podle svého. Když budou chtít a přijdou, můza může mluvit, nebo lépe, zpívat. Když o můzu nebude zájem, stejně už do Česka nikdy nevkročí. No a pan radní přes kulturu se příště už snad rozhodne jako pražským lidem volený, suverénní zastupitel, a ušetří si putování po ambasádách.
Zdroj:
