Článek
Na úvod neodolám svodu parafrázovat poručíka Troníka. „Soudruzi, kontrolní otázka: co se stane železnému drátu, když ho budeme v jednom místě stále ohýbat? No zlomí se, tupci!“ Elegantněji by to vyjádřil technik: Únava materiálu je pomalu postupující a kumulující se poškození materiálu, které vzniká opakovaným zatěžováním a z toho plynoucími plastickými deformacemi v místech koncentrace napětí. Proces může vést až k únavovému lomu. Průběh je závislý na počtu zatěžovacích cyklů.
Jaký může být rozdíl mezi kusem železa a lidskou tolerancí? Kdy nastane ten moment, ve kterém se opakovaná zátěž stane momentem zlomu? Aby se v tom čert vyznal. Myslím ale, že ta chvíle zatím nenastala. Leč, daleko k ní není.
Nejsem, obecně vzato, zastánce koalice. Jakékoli koalice. Jedno moudré přísloví říká, že mnoho psů značí zajícovu smrt. Nebo, jak to vždycky bylo, vládní propadák.
Snad proto se profesor Fiala, premiér, odhodlal ke svému prvnímu opravdu státnickému projevu.
Hele, fakt to myslím vážně. Přiznám, že jsem Fialovu promluvu ignoroval. Čekal jsem totiž proud frází, otřepaných antibabišismů a chřestění zbraní. Inu, únava materiálu. Teprve zpětně, pod vlivem článků a hodnocení jsem, mírně zvědavý, zjišťoval, o co jsem patrně přišel. A ejhle: místo návratů do minulosti, vyčítání chyb dávných i nedávných, ten chlap zčistajasna předestřel něco, co jsme desetiletí neslyšeli: vizi nového, moderního a prosperujícího státu, ba co víc, státu, kterým je Česká republika. Státu, který má potenciál stát se ne světovou velmocí, ale územím prosperity, bezpečnosti a důstojného žití všech, kteří si zaslouží v něm žít a pracovat.
Jako by alespoň v jednom dni všem došlo, že se podnikání neobejde bez politických vizí a že politika bez podnikatelů nezmůže nic. A že se nedá stavět úspěch pětikoalice na antagonickém vztahu k Babišovi. Byť se to ukázalo jako krátkodobě efektivní.
Když všechno má své ale
Kardinální otázka je, slyšeli-li bychom ony vize, kdyby se pod vlivem okolností nespojili ti, kteří spolu ještě nedávno nemluvili: od zástupců zaměstnanců po největší zaměstnavatele.
Třetí pilíř. Nejsou lidi
Oni, totiž, mimo jiné, nejsou lidi. Fráze platná pro nejedno desetiletí. My jsme si v posledních třiceti letech dali šlofíčka. Vykašlali jsme se na starou pravdu, že řemeslo má zlaté dno. Náležitě jsme podusili učňovské školství, které ztratilo svůj glanc. Máme mraky maturantů, ale málo těch, co si ze školy odnesou i něco praktického do svého profesního života.
Je mezi námi spousta vysokoškoláků, kteří mají glejt na akademický titul, ale byli rádi, že vůbec našli vrata vedoucí do té správné fakulty. Díky takovým odborníkům máme zanedbané silnice, železnici, infrastrukturu a tak dále a tak dále. Vyrostla nám generace neumětelů, kteří využili možnosti a obsadili strategická místa ve společnosti podle hesla: drzé čelo, lepší než poplužní dvůr.
A kdo za to může?
Div se, světe, my. My, co jsme to dovolili. My jsme slyšeli na vyprávění o ekonomickém středoevropském tygru, na přísahy, že jedině oni mají správná řešení, my jsme se přestali zajímat o to, jestli jsou jejich sliby v souladu s tím, co později skutečně vytváří a jaké výsledky nám jejich práce přináší v našem běžném životě.
Je naše chyba, že stále a stále připouštíme, aby si ti správní, udělali ze služby lidu nezasloužené korýtko, že jsme se nepídili po tom, co v životě dokázali, čím nám přispěli, co umí a co sami chtějí opravdu změnit. Náš život nejvíce ovlivňuje generace nevyzrálých, nezkušených vyžírků, co si spokojeně lebedí ve svých lavicích a pobírají zajímavé platy. Doufám, že alespoň tuší, že by při kvalitě své práce, jakou odvádějí pro své voliče, v soukromém sektoru sotva zvedali šraňky na vrátnici. A my, jejich zaměstnavatelé, k tomu nečinně přihlížíme.
Co bylo naše a stálo za povšimnutí, to jsme prodali a výdělek rozfofrovali. A nejčkon závistivě pokukujeme za hranice, protože tam jsou dvacet let před námi. Holt, tygříček se nekoná.
Na premiérem vysněnou křižovatku Evropy, myšleno asi jako silniční síť, aby si zahraniční dopravci vedle rezervy pořídili ke každému autu sadu náhradních tlumičů. Anebo se mohou našemu skanzenu elegantně vyhnout.
Ovšem signály můžeme exportovat do celého světa.
Řešení? Opatrně se naznačuje, že nám na dveře zaklepe nová opoziční smlouva a další toleranční patenty. No potěš koště.
Kdyby se objevila smysluplná partaj, která by prosazovala ve svém programu výši konkrétního poslaneckého platu v úrovni měsíční hrubé mzdy z občanského pracoviště, odvolatelnost neschopných zastupitelů, odpovědnost za škody způsobené neumětelstvím nebo zlým úmyslem, která má skutečnou vůli postavit Česko na nohy, nejspíš bych ji volil. I za cenu, že by parlament někdy zel prázdnotou jak dnes při interpelacích.
Že v té době budu senior a nejspíš mi proto vezmou volební právo?
Možná. Ale budu klidně tvrdit, že to je moje vize. Nebo únava materiálu.
Zdroj:
