Článek
Jako dítě jsem byl veden k obecné úctě k autoritám. Zdravil jsem předsedu místního národního výboru, když jel na kole okolo domu, kde jsme bydleli. Stejně tak prodavače v našem obchůdku se vším potřebným, když jel na kole „otevřít krám“. I na skupináře jsem měl zamávat, když jsme se potkali na silnici. Hulákat „Dobrý den“ nemělo cenu, protože jezdil na motocyklu značky Jawa. Prý kontroloval činnosti družstevníků na polích. Ovšem s nevšední naléhavostí mi bylo kladeno na srdce, abych nahlas a srozumitelně popřál dobrý den panu poštmistrovi, který brázdil svůj rajón taky na kole. Dlouho jsem si myslel, že každý, kdo na vesnici něco znamená, jezdí na kole.
Pan pošťák se opravdu těšil všeobecné úctě. Měl obrovskou koženou brašnu, kolo značky Velamos, brigadýrku a stále něco vykládal. Roznášel Zemědělské noviny, poštu a důchody. Věděl o všem, co se kde šustlo, vyřizoval vzkazy od sousedů k sousedům, mezi příbuznými, co bydleli daleko od sebe, nebo v jiných vesnicích. Někdy dostal za odměnu bábovku, kafe, korunu od cesty a občas vajíčka. Byl pro život na vesnici nepostradatelný. Pamatuji, jak se babky dopoledne na silnici dohadovaly, jestli některá z nich alespoň „zahlédla pošťáka“. Když se ujistily, že ho viděla Novačka z dolejšího konce, měly jistotu, že život jde ve svých kolejích, a pospíchaly domů, aby dědkům uklohnily kousek toho žvance.
Jak roky letěly, měl jsem čím dál neodbytnější pocit, že veřejná poštovní služba není tou, kterou jsem vídal jako kluk. Najednou jsem potkával poštovní doručovatelky, mnohdy nerudné dámy, nebo doručovatele, vždy nabručené pány, kteří sotva odpověděli na pozdrav. Odnaučili mě slušným mravům. To bylo uštěpačných poznámek, když jsem udýchán seběhl ze sedmého patra pro doporučené psaní. Ta o nedostatku jejich času a jejich vytíženosti byla nejčastější. Ze zvyku jsem jim ještě poděkoval, ale jen tak, s odpuštěním, na půl huby.
Návštěvy poštovních úřadoven byl pak celodenní zážitek. V nich za clonou silného skla jak v zákopech seděly neochotné úřednice. Všude fronty, otevřené sotva dvě přepážky a běda, když zákazník potřeboval cokoli vysvětlit: „Máňo, pojď sem, von mi nerozumí. Já na to nemám kapacitu.“ Kdo má stejnou, nebo podobnou zkušenost, ví, o čem je řeč.
Přestěhoval jsem se do malého městečka. Máme tam pošty dvě. Ta naše je opravdu malá a otevřená jen pár hodin odpoledne. Šel jsem si vybrat zásilky a do dveří vstupoval s notně smíšenými pocity. Omlouval jsem se, že panu vedoucímu (vedoucí byl na úřadu sám a lepší oslovení mne nenapadlo) přidělávám starosti. Podíval se na mne přes brýle. Prohlásil, že to není vůbec žádný problém. „Kde je vůle, tam je cesta.“ Od té doby jsme spolu vyřešili nejeden poštovní zádrhel, co beztak vznikl vždy jen proto, že jsme lidi a děláme chyby. Mám pošťáky zase rád a jejich nelehkého řemesla si vážím. Nevím, jestli pan vedoucí taky jezdí na kole. Jisté je, že zrovna tahle naše malá pošta, symbol poctivého pošťáctví, se má zrušit. Prý, aby se ušetřilo. Je to kapitální volovinismus, ale co už naděláme.
Kdo šetří, má za tři. Tak o příštích volbách všechno těm autoritám za pošťáky pečlivě spočítám. Doufám, že je, v rámci jistoty a úspor, nezruší.
Zdroje:
