Článek
Moc rád se vracím do kraje, kde se nespěchá a kde, alespoň na první pohled, jede život po těch správných kolejích. A kde se nic nebere zatraceně vážně.
Většina návštěvníků se vyžívá touláním po nesporných krásách našich velehor, relaxací, sběrem lesních plodin a tak dále a tak dále. Anebo se jde do hospody na jedno až tři pivka!
Servis v té naší, U Vocta, funguje na sto procent. Na stříbřivě lesklém tácu právě nesou objednané panáky. Štamgasti se jich chopí, zmlknou, postaví se a jeden pronese: „Tak Karel to má za sebou. No, kluci, na něj.“
Vyklopili šnaps za kravaty a posadili se.
„Minulý týden u nás doma zapojoval novou myčku. Seděl pod kuchyňskou linkou, montoval přívod vody a odpad a vykládal o smrti, jako by tušil, že mu už obchází kolem jeho baráku… Asi nějak takhle: Bejt mrtvej je ukrutná nuda.“
Nuda až k zbláznění. Nebo k smrti. Moje smrt bude docela akční. Na nádraží mně zabije banán. Ano, obyčejný banán. Ten žlutý plod z dovozu, co má na sobě nálepku s obrázkem žabky. Takový se většinou jí jako zdravá, ekologická svačina. Jenže já ho tentokrát nesním. Bude to banánový atentát. Asi za to, kolik banánů jsem v životě snědl.
Někdo na perónu nechá ležet slupku a já ji neuvidím, protože se soustředím v telefonu na něco. A neřeknu na co, protože není po dvaadvacáté hodině. Ale ty baby budou moc hezký.
Baby mi vždycky komplikovaly život. Táta si dělal legraci, že mne jednou přivedou do hrobu.
Zkrátka, po letech mi ujedou nohy, tentokrát na banánové slupce, a já padnu a praštím se do hlavy o kandelábr. A bude po mně. Nebude to bolestivé, snad jen trochu dramatické. Bude to velmi rychlé. Doufám, že to někomu udělá radost a přinese pár followerů navíc.
Poslední, co si nejspíše vybavím, bude takové zvláštní sypání, dutá rána, sypání, dutá rána, furt dokola a do toho vzdalující se dechovka.
Nesnáším dechovku, mám rád metal, rock a určitě se budu vztekat, že hrajou děsně blbě, jak na funuse. Muzika bude slabší a slabší, i to sypání a duté rány pomalu ustanou.
Pochopím, že to je můj funus a že se válím v moji rakvi a na ní hází hrobník hlínu. Udiví mne, že jsem v klidu, nejspíš proto, že smrt probíhá jinak, než jsem o ní četl a sledoval ve filmech.
Najednou uslyším něco jako praskání a já procitnu v šedivém prostoru, kde nic není. Jen já a moje myšlenky. A čekání. Čekání na co? Na poslední soud? Na posmrtný život? Na reinkarnaci? Na nic?
Karel dotáhl poslední spojku, pozorně vše zkontroloval, spokojeně se protáhl a pokračoval:
„Podívej se, nevím, co se stane potom, co zemřu. Od koho bych se to dozvěděl? Budu někde nikde a jen si budu. A nikdo nepřijde. Žádný anděl, žádný démon, žádný Bůh, nikdo z mých příbuzných, kterým jsem kdysi házel na rakve hlínu v jakési společenské nutnosti se s nimi takhle rozloučit. Vím, že budu a se mnou jen moje nuda. Nevím, jak dlouho tam pobudu. Možná pár minut, možná pár hodin, možná pár dní, možná pár let, možná pár století, možná pár tisíciletí. Už to vidím: jsem a nemůžu nic dělat. Nemůžu se hýbat, nemůžu mluvit, vidět, slyšet, cítit. Nemám tělo. Jsem jen vědomí bez podoby. Jsem jen duše bez tvaru. Na co myslím? V tom je ten stav dokonalý. Mohu myslet na všechno a na nic. Dokonalost je nuda. Jsem si, a přemítám o svém životě a o tom, co jsem mohl udělat lépe. Pro jistotu lituji svých chyb. Vzpomínám na své radosti a smutky. Na svou rodinu a přátelé. Na svou lásku a nenávist. Na své sny a noční můry. Nejraději přemýšlím o nesmyslech. O tom, jak by vypadal svět bez banánů. O tom, jak by vypadaly banány bez slupek. Jak by vypadaly slupky bez banánů. Jak by vypadala smrt bez banánů, bez všech těch ženských, které mne nakonec, jak tušil táta, dostaly až sem. Budu jen vědomí, které čeká na něco, co možná nikdy nepřijde. Alespoň se naučím být trpělivý. Mám tam k dispozici celou věčnost. Snad se dočkám a budu vědět. Ale nepovím to nikomu. Naschvál. Neměli byste se na co těšit.“
Chlapi se na sebe podívali a začali se pochechtávat.
Moc rád se vracím do kraje, kde se nespěchá a kde, alespoň na první pohled, jede život po těch správných kolejích. A kde se ani smrt nebere až tak zatraceně vážně.
