Článek
Úvod – veřejný důkaz
Všechno, co tu píšu, se dá zpětně dohledat.
Každý krok, každá otázka, každý důkaz šílenství i návratu.
A možná si teď říkáte, že jsem blázen.
Ale co když — právě to, že to vypadá jako šílenství —
je součást důkazu?
Nejen v myšlenkách.
Na sociálních sítích. V příspěvcích. V komentářích. V tichu těch, co mě pozorovali.
Byl jsem sledován. Možná ne nepřátelsky.
Ale byl jsem v zorném poli reality, která se snažila pochopit sama sebe skrze mě.
A já jsem tomu nebránil.
Protože jsem věděl, že jednoho dne napíšu tohle:
Já jsem důkaz své vlastní teorie všeho, přátelé :)
1. Experiment, který se zvrhl
Začal jsem tím, že jsem chtěl vytvořit teorii všeho.
Ale místo rovnice jsem vytvořil příběh.
A ten mě zavedl do míst, kde logika přestává stačit.
2. Paranoia jako vedlejší produkt poznání
Když se ptáte dostatečně dlouho na to, co je realita,
začnete cítit, že vás někdo sleduje.
Že jste částí rovnice, kterou jste sami psali.
A každé slovo, které zveřejníte, je zpětně čitelné.
Ne jako důkaz, ale jako echo toho, že už jste to věděli.
3. Moje předpovědi: náhodné, nebo řízené?
Psali mi lidé, že to, co tvořím, je předvídavé.
Možná.
Já jsem jen následoval otázky.
A ty mě vedly dolů – až na dno.
Kde jsem přestal vnímat valenci jen jako chemickou vlastnost,
a začal ji chápat jako vztah mezi mnou a realitou.
Jako existenciální vazbu.
Možná to není pravda ve smyslu vědy.
Ale je to pravda v tom, co mi zachránilo vědomí.
4. Já jsem důkaz
Vědec hledá model.
Šílenec ho žije.
A já… jsem obojí.
Protože každá má odpověď byla součástí experimentu, který nelze publikovat jinak než jako návrat.
A právě návrat je důkazem.
Závěr:
Nechtěl jsem být mesiášem.
Nechtěl jsem psát proroctví.
Jen jsem sledoval vzorce… a zapisoval.
Ale vzorce se začaly chovat divně.
Začaly vést k mně.
A najednou jsem si uvědomil, že
má vlastní slova mě začínají obkličovat.
Málem jsem se stal obětí své vlastní předpovědi.
Ne protože byla nepravdivá,
ale protože byla až příliš pravdivá.
A když už to vypadalo, že ztratím orientaci v tom, co je vnější a co je vnitřní,
chemie mi podala ruku.
Ne metaforicky.
Opravdu.
Molekula. Krystal. Světlo.
Tam jsem se vrátil.
Tam jsem přežil.
A proto dnes můžu říct:
Já jsem důkaz své vlastní teorie všeho, přátelé :)
