Článek
Za tohle jsme v listopadu 1989 nebojovali
17. listopadu si připomínáme den, kdy se lidé přestali bát a postavili se režimu, který je desítky let umlčoval, kontroloval a rozhodoval o jejich životech. Studenti tehdy dostávali obušky za to, že chtěli svobodu. Disidenti končili ve vězení za to, že říkali pravdu. Václav Havel bojoval proti systému, ve kterém byla lež běžným pracovním nástrojem politiků a mocní si mysleli, že jim patří celá země. A dnes? V čele vlády sedí Andrej Babiš, bývalý člen KSČ, jehož jméno figurovalo v evidenci StB. Po jeho boku stojí Tomio Okamura a Petr Macinka. Tři muži, kteří nám dnes předvádějí, jak rychle se může vracet politické papalášství, arogance moci a pohrdání těmi, kdo si dovolí nesouhlasit. Nežijeme znovu v totalitě, ale některé mocenské manýry současné vlády až nepříjemně připomínají dobu, kdy politici považovali stát za svůj majetek a nepohodlné hlasy za nepřítele. Co by na dnešní vládní představitele asi řekli disidenti, kteří v roce 1989 riskovali vlastní svobodu? A co Václav Havel? Možná by si myslel, že se ocitl v další ze svých absurdních her. Jenže tentokrát je jevištěm celá republika.
Babiš šetří na občanech, ale jeho Agrofert si může polepšit
Andrej Babiš slibuje lidem úspory a chce zrušit televizní a rozhlasové poplatky. Jenže Česká televize ani Český rozhlas nebudou fungovat zadarmo. Změna financování navíc může ohrozit jejich nezávislost. Největší absurditou je, že zatímco Babiš bojuje proti několika stokorunám za veřejnoprávní média, jeho vláda připravuje podmínky, ze kterých mohou těžit firmy Agrofertu. Jak upozornily Seznam Zprávy, kabinet obnovil dotační programy pro velké zemědělské podniky, připravuje další finanční podporu a poslanci ANO prosazují legislativní změny, které by mohly Agrofertu pomoci i v otázkách střetu zájmů a vracení dotací. Zatím není jasné, kolik z připravovaných opatření holding skutečně využije. Ale střet politické moci a soukromého byznysu je nepřehlédnutelný. Občanům se slibuje pár ušetřených korun, zatímco se velkým podnikům otevírá cesta ke stovkám milionů. Tohle připomíná papalášství, proti kterému se v listopadu 1989 zvonilo klíči.
Ministryně Mrázová: Levný městský byt, cesty po Evropě a uniforma od těžařů
A pokud někomu slovo papalášství připadá přehnané, stačí se podívat na ministryni pro místní rozvoj Zuzanu Mrázovou z ANO. Ta podle zjištění Seznam Zpráv absolvovala nejméně jedenáct zahraničních cest hrazených skupinou ČEZ či jejími Severočeskými doly. Itálie, Švýcarsko, Dánsko nebo Rakousko. Kuchařské kurzy, památky, dobré jídlo a zážitky na účet společnosti, jejíž zájmy jako starostka Bíliny pomáhala svými rozhodnutími ovlivňovat. A aby toho nebylo málo, těžaři jí nechali ušít i slavnostní hornickou uniformu na míru. ČEZ tvrdí, že uniforma byla pouze zapůjčena. Do toho přichází kauza obecního bydlení. Mrázová dlouhá léta užívala městský byt o rozloze 130 metrů čtverečních, za který až do roku 2024 platila přibližně 4 500 korun měsíčně. A to ve městě, kde se řada obyvatel potýká s dluhy a exekucemi. Ministryně své bydlení obhajovala obtížnou finanční situací po rozvodu a tvrdila, že si nemohla dovolit drahé dovolené. Takže zatímco obyčejní lidé řeší drahé nájmy, politička bydlí za pár tisíc v městském bytě a cestuje po Evropě na účet těžařů. Neprokazuje to samo o sobě trestný čin, ale ukazuje to svět privilegií, který jsme si snad chtěli nechat v minulosti. Ještě chybí podnikové rekreace pro zasloužilé funkcionáře a máme normalizaci se vším všudy.
I komunistům lidé na začátku věřili. Jak to dopadlo?
Možná bychom si právě 17. listopadu měli připomenout ještě jednu nepříjemnou pravdu. Ani komunistům na začátku nevěřili jen zlí lidé. Mnozí jim skutečně věřili. Věřili slibům o spravedlnosti, rovnosti, lepším životě a vládě pro obyčejné pracující. Komunisté slibovali, že zatočí s privilegii mocných a vytvoří spravedlivější společnost. Jak to dopadlo, víme. Místo rovnosti přišli stranicky vyvolení, místo svobody cenzura, místo spravedlnosti politické procesy a místo služby občanům papalášská kasta s vlastními výhodami. A právě v tom je dnešní varování. Babiš, Macinka a Okamura samozřejmě nejsou představitelé komunistické diktatury, ale jejich politická rétorika a přístup k nezávislým institucím vyvolávají otázku, zda se opět příliš snadno nenecháváme ukolébat sliby o tom, že všechno bude lepší, když mocným přestaneme překážet. I komunisté tvrdili, že všechno dělají pro lid. A nakonec lid nesměl ani svobodně říct, co si o nich myslí. Demokracie totiž nemusí skončit přes noc. Může slábnout postupně, když si zvykneme na střety zájmů, útoky na média, politická privilegia a přesvědčení, že pro mocné platí jiná pravidla než pro ostatní.
Havel by se možná obracel v hrobě. A my bychom se měli probudit
Václav Havel se možná obrací v hrobě. Člověk, který celý život bojoval proti aroganci moci a politické lži, by dnes sledoval vládu, která mluví o svobodě a zájmech obyčejných lidí, zatímco kolem ní přibývají kauzy, privilegia a snahy oslabit nezávislost médií. Možná by v tom poznal námět na další absurdní drama. Jenže tohle není divadlo. 17. listopadu 1989 lidé nevyšli do ulic proto, aby se jedni papaláši jednou vyměnili za druhé. Vyšli proto, aby už nikdy nemuseli mlčet před mocí, která si myslí, že jí patří stát. A pokud dnes budeme jen přihlížet, můžeme jednou zjistit, že jsme si svobodu nechali vzít po malých kouscích. Největší urážkou listopadu 1989 totiž není zapomenout na jeho výročí. Je to zapomenout, proč k němu vůbec muselo dojít.




