Článek
Právo na vyjádření jakýchkoliv názorů, i těch protivných, je prospěšné v tom, že vám velmi rychle a snadno umožní poznat, kdo je hňup. Protože takový člověk se z pravidla prozradí sám. Abych jenom nekřivdila, lidé skutečně často řeší pseudoproblémy, například když je znudí nová neznámá nemoc, která už zkosila skoro půl milionu lidí, tak začnou řešit bagetu a postavu zpěvačky Adele. Lidé však taky někdy bagatelizují skutečné problémy ostatních, protože jim osobně uniká jejich důležitost.
Na internetu jsem si od jednoho přemýšlivého uživatele X přečetla povzdech nad tím, že si cis heterosexuální jedinci, kterým se systém dvou partnerství (a jiné společensko-právní nerovnosti) zamlouvá, najdou ve svém okolí co nejskromnější homosexuály, kteří mají minimální, pokud možno nejlépe žádné, požadavky na hetero většinu, a těmi poměřují, co by zbytek LGBT národa měl chtít a cokoliv navíc je pro ně přemrštěný požadavek.
Ale no tak, pomyslela jsem si, když jsem si to přečetla, neházejme všechny heterosexuály do jednoho pytle. Já nevěřící Tomáš si tímto sypu popel na hlavu. Hned druhý den jsem byla vyvedena z omylu! Všichni členové většinové společnosti takoví vskutku nejsou, ale najdou se i tací, na které ten popis sedí přesně.
Když někdo prohlásí, že zná homosexuální páry, kterým stačí registrované partnerství, tak je docela dobře možné, že mluví pravdu, ale měli bychom se ptát, jak ten pár žije? Jsou už postarší a mají dospělé děti z předchozích vztahů se ženami (nebo muži) nebo jsou sice mladí, ale děti nechtějí? Nebo možná zmalomyslněli a cynicky už od vlastních politických představitelů ani neočekávají nějaké výrazné, pozitivní činy…
Věk v tomhle hraje nezanedbatelnou roli, protože z pohledu starší generace, jež se narodila a podstatnou část života prožila v době totalitního režimu, je i registrované partnerství krokem dopředu. Je to pochopitelné, z jejich pohledu, ale z pohledu budoucnosti by se mělo jednat jen o přestupní stanici na trase, jež celou republiku dovede až rovnému manželství pro všechny.
V lednu 1903 byl v platnost uveden zákon, který nařizoval, že ženy v profesi učitelek musí držet celibát. Pokud by to dotyčnou dámu zlákala vidina sňatku a vlastního potomstva, pak musela odejít ze zaměstnání a živit ji musel její choť. Jestli k sepsání zákona vedly mimo jiné obavy rodičů, že když bude dítě v kontaktu s učitelkou, posedne ho chuť státi se kantorem, byť by pantáta ze synáčka raději hokynáře, nebo zda přemnožení pedagogů povede k rozvratu c. a k. monarchie a jiných tradičních hodnot, to už prameny neuvádějí. (Nakonec se ukázalo, že větším ohrožením tradičních hodnot je válka, a ke zrušení celibátu došlo v červenci 1919.)
Kdyby zákon o ženách-učitelkách a zakládání rodiny platil nadále, možná už bychom byli my Češi na pokraji vyhubení jako bílí nosorožci – poslední kusy ve volné přírodě. Jaká radostná událost zapůsobila, že náš národ přetrval všechny osudové zkoušky? Hle, změnil se zákon! Ono to jde, ale nesmíte se nechat zviklat brbláním těch, kdo se vám snaží nakukat, že nepřátelské pohledy, když se držíte za ruce s partnerem, ani zdrcující poznámky učitelů nic neznamenají, protože dokud se vás nikdo nesnaží aktivně odkrouhnout, tak se vlastně máte báječně.
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/otazka-mensin-ci-manzelstvi-pro-vsechny-resime-pseudoproblemy-110361
(Zpříjemněte si začátek školního roku s Medvědomostmi. Najdete je mimo jiné na Spotify.)
