Článek
Když říkáme „jdi do kelu“, posíláme dotyčného na záhon kapusty. Když chcete v řeči našich sousedů říct, to je ale nesmysl, řeknete „so ein Quatsch mit Soße“. Když Angličan o svém psovi řekne, že provádí „counter surfing“, tak se zvíře nevrhá do vln, ale čumákem rejdí po stole a doufá, že najde něco na zub.
Měla babka čtyři roušky
A dědoušek jen dvě.
„Dej mi, babko, jednu roušku,
Budeme mít stejně.“
To jsem vyňala pár příkladů z té všehochuti zvěčněné v mých denících. Slova z cizích jazyků, názvy filmů a případně data, kdy přijdou do kin, citáty, které mě chytily za srdce nebo ohromily moji mysl svojí hloubkou, seznam knih, které si chci pořídit do osobní knihovny a nestačí mi jako výpůjčka z knihovny, seznam důležitých úkolů a povinností, sny, které se mi zdály a samozřejmě seznam cílů, který si píšu každých deset let.
S výjimkou doby, kdy mi přímo táhlo na deset let. To jsem si deník ve smyslu více méně pravidelných záznamů vlastních zážitků, myšlenek a pocitů ještě nevedla. První pokusy s deníkem začaly někdy v prvních ročnících osmiletého gymnázia, to mi bylo dvanáct, možná třináct. „Milý deníčku,“ bla bla bla. Nápaditost na bodu mrazu i níž. Přišlo mi, že psaní deníku nemá smysl, protože stejně nezažívám nic zajímavého. A tak jsem několik let na tuto aktivitu zanevřela, abych se ke konci střední školy vrátila s novou vervou. Protože už jsem měla o čem psát! Když už nezažívám nic zajímavého já, můžou to zažít postavy z mnou vymyšleného fiktivního světa.
Postupně se také zvyšovaly nároky na to, kam si své myšlenky zapisuji. Zatímco jako malá jsem si bez předsudků čmárala po jakémkoliv bloku, který táta přivezl ze zahraniční chirurgické konference, dnes už si pečlivě vybírám a dbám na to, aby „truhlice“ určená k přechovávání pokladu nějak vypadala.
Okem přísného sudí na výstavě psů prohlížím, porovnávám a hodnotím vzhled, pevnost vazby a jestli použitý papír moc nepropouští. Chci jich hodně, ale zároveň jsem příliš vybíravá na to, abych se vrhla po prvním nehezkém, obyčejném zápisníku, který se ocitne v mé blízkosti.
Zápisníky jsou totiž jedním ze základních pilířů, na kterých je postaven systém Tremory neboli systém tří pamětí, jehož spolupracujícími částmi jsou: složka organická, složka papírová a složka digitální. Neboli – za pomoci žargonu z oblasti výpočetní techniky a angličtiny si dovolím menší hříčku – Hardware, software a paperware. Takže si na jejich výběru dávám záležet. Jde také o krásný upomínkový předmět na významná kulturní místa, která jsem navštívila. Moje zápisníky pocházejí například z chirurgických kongresů konajících se v Německu, z muzea Franze Kafky na Kampě, z vídeňského Belvederu a Albertiny, z Řecka, z Japonska, z Velké Británie. Připomínka na místa, nebo na osoby, pokud máte mezi rodinnými přáteli výtvarníky, jako byl Karel Stolař, jež vám zanechají památku v podobě zápisníčku s podobiznou Pražského hradu.
Některé společnosti rozdávají svým zaměstnancům dárečky v podobě suvenýrů, které nejsou volně prodejné. Někdo si to nechá na památku, někdo je pak prodává přes internet. Takto jsem se dostala k jednomu z nejcennějších pokladů, jaké ve své sbírce mám.
Jde o zápisník, který původně patřil jednomu z animátorů podílejících se na vzniku filmu Ledové království 2. Hned na „titulním listě“ je poděkování od Jennifer Michelle Lee (scénáristka a co-režisérka, podílela se například na tvorbě Zootopie), Chrise Bucka (co-režisér; disneyovský veterán, v devadesátých letech se podílel na tvorbě filmu Pocahontas) a Petera Del Vecho (producent filmu, produkoval například také film Princezna a žabák z roku 2009). Je to pouze vzkaz, nejedná se o jejich vlastnoruční autogramy, což by hodnotu skvostu ještě zvýšilo, ale i tak to považuju za cenný úlovek.
V okamžiku, kdy je rozhodnuto, že zápisník je můj – vybrala jsem si ho, zaplatila a mám ho konečně doma – začíná rituál. Tak jako v Japonsku neodbývají pití čaje a požívání této tekutiny povýšily na tradiční obřad s jasně danými pravidly, tak i já mám svoji neodumírající tradici. Pokaždé začnu pečlivým očíslováním všech stránek – zde se rozhoduji, jestli stránky očísluji plnicím perem nebo gelovkou –, pak přecházím ke zkrášlení vnitřních desek zápisníku samolepkami a washi páskami (to jsou dekorativní lepicí pásky). Na první stránky umisťuji nějaký důležitý seznam. Například, když jsem měla z knihovny vypůjčenou knihu, která na mě udělala takový dojem, že se rozhodnu si na ni našetřit, tak si její titul poznamenám a raději na papír než do počítačového souboru. Když se takových zajímavých publikací sejde víc, tak mám hned popsanou stránku.
Poslední dvě zajímavosti:
Jeden ze zápisníků má linky tvořené textem pohádek bratří Grimmů.
Kdybych neměla po ruce zápisník, neměla bych kam nakreslit dvě roztomilé velrybky, když Rob Biddulph zorganizoval rekordní online lekci kreslení.
