Článek
V září se s mámou chystáme na Krétu a známým se s úsměvem chlubíme, že se duševně i garderobně připravujeme na velkou tlustou řeckou svatbu, protože tam letíme na svatbu, ženichem je rozený Řek a sjede se dav příbuzných. Odhadované číslo pozvaných hostů je kolem dvou stovek, to jen aby bylo jasno, že přeháním jen drobně. Název nadcházející „operace“ tedy nebyl zvolen náhodně a jistě poznáte, že jím narážíme na jistou komedii, která se točí právě kolem tohoto velkolepého okamžiku.
Naše verze ovšem nebude tak úplně remake v poměru 1:1. Ve stejný den totiž proběhnou i křtiny mé neteře, dvouleté dcery nevěsty. Já jsem zatím křest neviděla žádný, natož ten řecký. Z médií jsem si udělala obrázek, že se do vody noří jenom dospělí v řece a že dětem se jen lehce poleje hlavička, jenže se asi mýlím. V Řecku se prý namáčí dítě celé, a že se s tím nedělají žádné štráchy. Dítě se svlékne a ponoří do nádoby, ať se mu to líbí nebo ne.
Moje máma se obává, že takový zážitek naši berušku traumatizuje.
Na malou se musí trpělivě a pomalu, ostatně jako na jiné děti a ač se vody nebojí, přeci jen dává přednost pomalejšímu seznamování se. Hodit ji do kádě tedy nezní jako ten nejlepší nápad.
I dělali jsme si s tátou legraci, že jakmile začne jít do tuhého, máma pohled na mučení nebohé neteřinky nevydrží a vyřítí se k oltáři. Možná zboří celý svatostánek, možná jen zardousí kněze. V tom případě by šlo o zcela jiný film: Jedna svatba, jeden křest a jeden pohřeb.
(Další Medvědomosti si můžete ve formě podcastu poslechnout na Spotify nebo www.ceskepodcasty.cz)
