Článek
„Mám pro vás připravené hroby,“ prohlásil Eda, když jsme vstoupili na území hřbitova. Je to sice pedagog a starší, ale studenti mívají ve zvyku o svých učitelích mluvit familiérně. Takže jako byl pan D. na střední pro svoji sociálně nevyspělou komunitu Pájou, je pro studenty literární tvorby Eda Edou.
Studujeme nejen díla literární, ale i výtvarná, nebo dokonce architektonická a také se bavíme o osobnostech kultury. Ten den jsme se bavili především o těch již zesnulých. Několik hodin jsme strávili vandrováním po hřbitově a rozšiřovali si navzájem obzory výklady o spisovatelích, hercích a dalších.
Edovi v jednom kuse zvonil telefon, což se o hodinách, které trávíme v učebně, říct nedá. Jana to okomentovala slovy: „To je docela smutný, že si na vás lidé vzpomenou, až když jste na hřbitově.“
Pak jsme došli k hrobu Waldemara Matušky. Když se Eda dostal k povídání o tom, že Matuška nazpíval úvodní píseň k seriálu Chalupáři, Anička využila Edovy drobné odmlky a spustila proud otázek: „Setkal jste se s ním někdy? Mluvil jste s ním? Máte jeho podpis?“
Eda s mírným úsměvem vrtěl hlavou, zatímco já čekala na jednu konkrétní otázku, která v tom proudu řeči chyběla. Jako když se na vás někdo zubí s mezerou, kde by správně měl být řezák. Nemohla jsem věřit vlastním uším. Jakto, že se nikdo neptá? Přitom ta otázka je tak nasnadě. Nedalo se svítit, musela jsem tu osudovou otázku ve vteřině ticha položit sama: „Máte chatu?“
Nemá, ale zato se tomu spolu se svými studenty zasmál.
