Článek
Když na chvíli odhlédneme stranou od šedé zóny autorského práva, pak nejkritičtější oponenti umělé inteligence vyjadřují své rozčarování výrazy, že jim „malby“ přijdou jako bez duše a podobně.
Sám o sobě nám ani sebehezčí olej na plátně nevyzná lásku, ale vědomí, že do něj svou „duši“, své pocity od nadšení z tvorby po frustraci, že má dílo k daleko k dokonalosti, „vložil“ smrtelný autor na nás působí, byť si mnohdy neuvědomujeme.
Je svým způsobem úžasné, kam jsme se dostali. Že nám stačí napsat: Namaluj mi obraz tak, aby vypadal jako namalován olejem na plátně od Leonarda da Vinci. Aby byl obraz rozostřen jeho technikou sfumatto. Touto technikou namaluj moji babičku, celebritu, politika, kterého chci zesměšnit, auto. Cokoliv. A počítač to udělá. Do patnácti minut máte to, o co jste ho požádali. A za pět minut už chroustá váš další požadavek. Jenže to je ono. To je to, proč vnímáme obrazy generované umělou inteligencí jako bez duše, méně cenné. Nejde o to, že je stvořil stroj. Jde o to, že je tvoří tak rychle a samozřejmě. Nepromýšlí, nemá morální dilema, buď má k dispozici databázi dat, nebo se to zatím nenaučil. Prostě tumáš.
Naproti tomu smrtelný člověk, který si musí vybrat, čemu věnuje svůj čas, se vědomě rozhodl věnovat jednak několik hodin na tvorbu tohoto konkrétního obrazu, ovšem také tisíce hodin, kdy se učil malovat. V jednom obrazu je pro naše emocionální podvědomí skryto obrazů sto. První malůvky ve školce, které si schovávají rodiče na památku. Cvičné náčrty, které často končí v koši. První malba, na kterou malíř vzpomíná se směsicí pocitů: vidí tolik chyb, ale už je to pokrok…
Návštěva galerie není jen ten jeden okamžik, blik, vidím obraz, blik, vidím druhý. Nesekáte to jako Baťa cvičky. Aspoň doufám. Zvolna přecházíte mezi uměleckými díly, čas se rozostřuje. Před vchodem vidíte mladíka potahujícího z vejpu, na zdi visí malba kuřáka z počátku dvacátého století. Nazelenalé prsty drží lehce zkřivenou cigaretu a alkohol ve sklínce hraje několika barvami, jak se odráží světlo. Jste studentkou dějin umění a mezi obrazy se vkrádají myšlenky na večerní kalbu s přáteli z vysoké. Jste rodič ve středních letech rozšiřující sobě i potomkům obzory. Až se všechny generace nasytí duševně, dojdete si pro zákusek do nedaleké cukrárny.
Před vznikem veřejných galerií, se šlechtici vytahovali svými soukromými sbírkami. Vedle honů a počtu paláců, bylo měřítkem jejich bohatství počet skvostů vystavených v sálech k tomu určených. Někteří nadšení sběratelé neměli na zdi kousíčka volného místa, tolik pořídili obrazů, nebo ještě lépe nechali si je namalovat slavným mistrem. V době, kdy se chudáci museli ohánět: většinu dne okopávat panské pole a ve zbytku času se starat o vlastní políčko či kozičku, aby neumřeli hlady a aspoň udrželi to málo, co měli. Máloco křičí do světa „jsem za vodou“ jako to, že si můžete dovolit pět měsíců každý den vyhradit třeba tři hodiny na to, že nehnutě sedíte a někdo jiný vás maluje. A když mělo na takovéto vysedávání čas a prostředky několik generací před vámi, tak už je, čím se chlubit.
Vidíte: opět jsem u zážitku a pocitů, jež v nás umění vyvolává. Nejde mi o konečné rozseknutí uzlu, které umění je lepší – tvořené lidmi nebo počítačem. Jde mi o to, abychom si uvědomili, v čem vnímáme rozdíl. Abychom uměli dát našemu pocitu jméno. Protože to, co to zařízení reálně umí, je druhotné. Nás, opičky, zajímá hlavně to, jak se cítíme při jeho používání.
Když si toto současní umělci uvědomí, zjistí, že můžou rozdíly mezi lidským a robotickým tvořením, využít. Existují kreslíři, kteří se u kreslení či malování natáčí, dokonce svou tvorbu streamují. Minimálně jedna malířka, ale věřím, že postupem času jí další napodobí, si vydělává tím, že maluje na svatbách. Svatební fotky jsou krásné, když fotí profesionál, ale kdo se může pochlubit malbou vytvořenou na místě?
Jsou otázky, na které se dá odpovědět jednoduše, pak jsou však situace, jež vám ukážou, jak důležité je naučit se své myšlení správně orámovat.
