Článek
Pokud by potřeboval někdo stručně vysvětlit, co bossing znamená, pak jde o šikanu na pracovišti ze strany nadřízené osoby vůči podřízeným zaměstnancům. Může být zamýšlený i nechtěný. A zejména s tím nechtěným, ale i s tím naschvál, jsem se setkal ve třech organizacích sociálních služeb, kde jsem po několik let pracoval. Ale i když je bossing nechtěný, tak jako tak na vás negativně působí a časem vám dokáže pěkně rozhodit psychiku.
Kdo hledá užitečnou a smysluplnou náplň práce s hlubším přesahem, ten ji zpravidla v sociálních službách najde. O tom žádná a jde o velké plus pro lidi, kteří nekoukají v první řadě na peníze nebo rádoby prestižní povolání a sociální status. Nic pro kariérní byznysmeny, manažery a leadery všeho druhu.
Jenže zde je také paradoxně zakopán ten pes. Ten, který způsobuje často nevhodné podmínky ve vedení sociálních služeb. A tím psem je nedostatečný až žalostný management příspěvkových nebo neziskových společností. Mnou i mnoha přáteli a známými z oboru opakovaně ověřené a platné.
Z mého pohledu je to takto jednoduché. Tyto služby prostě postrádají kvalitní a kompetentní vedení. A odráží se to na všem a mnoho aspektů pak úzce souvisí a přechází do bossingu. Vnitřně i školeními vybavení manažeři prostě v sociálu chybí. Zoufale. A proč? Protože vydělávají třeba třikrát více v soukromých firmách a korporátech. A ani to, že jsou sice finančně za vodou, ale jejich práce kolikrát hlubší smysl nemá, je nepřesvědčí jít dělat něco tzv. dobrého pro lidi. Co by více naplňovalo jejich duši a méně jejich peněženku. Proto do nezisku nejdou. A já se tomu vlastně nedivím. Semlelo by je to tam tak, jako mne. Byli by tam jehlou v kupce sena a nezmohli by beztak nic. Jako já. Takže realitou jsou pak uměle dosažení vedoucí bez vedoucovských kompetencí a z toho plynoucí obtíže a bossing. Ono co jiného organizacím zbývá, když není z čeho brát, a tak je na vedoucích pozicích alespoň někdo, než vůbec nikdo. Ale právě za cenu toho všeho, co tady popisuji.
No, a jak se takový nedostatek zkušených leaderů projevuje? Inu tak, že jsou zaměstnanci vedeni někým, kdo na to vůbec nemá. Podle toho to logicky vypadá a už jsme jen kousek od bossingu. Drtivá většina vedoucích v neziskovém nebo sociálním sektoru neví a neumí s lidmi jednat, zadávat, delegovat a správně vyhodnocovat jejich práci. A hodně neumí (tak jako to umí manažeři v soukromých firmách) profesionálně neřešit osobní sympatie nebo antipatie. Dále jsou slabí v time managementu a procesech efektivizace vůbec. A v neposlední řadě jim často chybí profesionální sebeovládání, zvládání stresu a problémových situací. Vím, o čem mluvím. Zamlada jsem vystřídal několik byznysů a korporátů, takže mám srovnání z obou stran a jen si tady tak teoreticky neplkám.
No a jaký je výsledek v praxi? Zaměstnanec nezisku často neví přesně co vše a jak má dělat, čili často je prostě vše špatně, ať tak či onak. Nemá správně rozvrženou agendu práce (někdy neví, kam dřív skočit a někdy nemá do čeho píchnout, což naplňuje jednu z definic bossingu), topí se ve špatně nastavených interních procesech a pokud se to snaží nějak řešit a měnit k lepšímu, třeba z mé pozice člověka, který zná v tomto směru více nebo zcela fungující procesy z firem, tak většinou narazí. Nikdo mu tam zpravidla nerozumí nebo nechce či spíše neumí rozumět a ještě je za potížistu.
Čili takový zaměstnanec není správně veden a chtě či nechtě ze strany vedoucího zažívá bossing. Ono manažerské kurzy pro vedoucí zaměstnance šité na míru sociálním službám existují, ale zatím málokterá služba je natolik osvícená, že nechá své nezkušené vedoucí proškolit, a nebo prostě na to nejsou peníze.
Když jsem zažíval v soukromé sféře vypjaté situace nebo i jen obyčejné posouvání procesů k lepšímu a absolvoval porady, zpravidla se řešily efektivně a v klidu a s řešením jasným, stručným, výstižným. Ne tak v nezisku. Ve třech organizacích na mě opakovaně a bezdůvodně řvali nejen vedoucí zaměstnanci, ale všichni tři nejvyšší ředitelé. No a už máme bossing jak vyšitý.
Jedna ředitelka na poradách vedení často jen kolegy ponižovala a autoritativně nakazovala nesmysly nehledě na nějakou diskuzi a argumentaci s lidmi, co svoji práci znali nejlépe. U mě ani nezvládla psychicky, že jsem na poslední chvíli vyměnil stážistům domluvený dopravní prostředek, za který se muselo ale připlatit, leč bez toho by se zhroutil celý zbytek naplánovaného programu. Prostě jsem se zachoval v daný kritický moment pružně a vymyslel jsem v tu chvíli nejlepší řešení tak, aby se nic nepodělalo. Kdybych to neudělal, řvala by zase, že se to podělalo. V soukromé firmě by to bylo minimálně na uznalé pokývání hlavou a poděkování, zde problém, řev a vyhrožování vyhazovem. Ale že se jinde vyhazují peníze zbytečně a neefektivně (a to ví bezpečně každý zaměstnanec nezisku), to funguje kupodivu všude a bez problémů.
Druhý ředitel, lidsky jinak fajn, ale pracovně nepoužitelný, nepochopil, že tři lidi nezávisle na sobě nechápou jeho vskutku nepochopitelný záměr, kam vést část organizace. A ještě to neuměl vysvětlit. Výsledkem chyba u nás a že bojkotujeme jeho vize a zase výbuch a řev. A když jsem já se stoickým klidem oznámil, že přerušuji jednání v takovém stylu, dokud se vzduch nepročistí, ještě se málem urazil. Přitom to měl být on, kdo přijde s takovým řešením.
Třetí ředitelka vás nechá tři měsíce při vědomí, že je vše v pořádku, průběžně chválí vaše kroky v opět nesystematickém chaosu všech procesů, kdy netušíte kór ve zkušebce, co a jak máte řádně dělat a až na konci zkušební doby vás seřve na první dobrou, že tohle mělo být jinak a toto se jí nelíbilo a tohle dělám špatně apod. V soukromé firmě mě zpravidla zaškolovali, mentorovali a na vzniklé situace se reagovalo ihned. A jestli jsem něco udělal tak či onak, se příliš neřešilo. Důležitý byl výsledek a ponechat lidem jejich individualitu a osobnost, aby pracovali v klidu a podle svého.
A v tom se má také nezisk sakra co učit. Věci jako podpora zaměstnance v jeho silných stránkách, upozadění slabin, osobní přístup a respektování odlišností každého z nás jsou v nezisku pomalu sprostá slova. Jak říkám celou dobu, projevy deficience manažerských schopností jsou pak vidět všude a leckde zasáhnou až do bossingu. Pokud tedy nejste ovce a nenecháte na sobě dříví štípat, tak si svoji případnou kariéru v nezisku raději rozmyslete. Nebo si organizaci na pohovoru pořádně proklepněte, jak se tam věci mají.
Vše výše popsané má zpravidla na svědomí také velké fluktuace zaměstnanců v daných společnostech. Ty jen přispívají k větší destabilizaci veškerých procesů a začarovaný kruh je na světě.
Závěrem je myslím jasné, a pokud ne, tak to zde rád znovu vypíchnu, že dokud budou u nás a nejen u nás brány sociální služby a nezisk jako nelukrativní povolání s minimem finančních prostředků na provoz a platy a nebudou do něj proudit schopní manažeři, bossing „bude stále přítomen a do Humpolce se neodstěhuje“. A dokud se tam neodstěhuje, tak já se do nezisku rozhodně nevrátím.
Jen ten, kdo je autoritou přirozenou a má odborné i lidské kvality na to vést lidi, nemá zapotřebí šikanovat a ponižovat lidi a dopouštět se bossingu. A takoví lidé v nezisku zoufale chybí.
