Článek
Psal se rok 2003. Během studií na jedné z pražských vysokých škol jsem si jako leckterý jiný student přivydělával ke studiu, jak se dalo. Jednoho dne jsem narazil na nabídku pracovat v třídírně zavazadel na tehdy ještě letišti Ruzyně. Náplň práce nenáročná, výplata ucházející, možnost volit si směny dle libosti. Fajn, přijal jsem.
Šok nastal hned první den. Než se pracovník či brigádník dostal do třídírny, musel projít bezpečnostní kontrolou. Batoh mi spořádaně a pečlivě projel rentgenem, ale moje postava a oblečení se kontrolovala pouze ručním rentgenem a když zapípal, security žena procedila něco ve smyslu „Asi klíče, ne?“ Souhlasně jsem pokýval, v kapse jsem měl opravdu klíče. Nikdo mi ale kapsy nenařídil vysypat. Takže teoreticky jsem v nich taky mohl mít bombu nebo zbraň nebo třeba jen zapalovač. A zdůrazňuji, že se psal rok 2003, tedy nedlouho po leteckých teroristických útocích v USA, kdy všude panovala zvýšená ostraha. Tedy někde asi jen na papíře.
Pak už člověk prošel spletí chodeb až do letištního „podsvětí“. Kilometry různě vinoucích se pásů, tisíce jedoucích pestrobarevných kufrů. Já stál za jedním z mnoha rentgenů a štítkoval kufry podle země, kam se měly dostat. Jednoduchá pohodová práce. Tedy pokud ji člověk dělal jednou dvakrát týdně. Představa plného úvazku a let strávených tímto mne rozhodně nenadchla, asi bych byl brzo hodně otrávený a chodil do takové práce znechucen a zdegenerován.
To se pravděpodobně dělo kmenovým zaměstnancům. Obrovskou třídící halou bylo neustále slyšet nadávání, vulgarity a také zvuk létajících kufrů, jak ztěžka dopadají na pás. Pravidelně se totiž stávalo, že pracovníci kufry z vláčků nevykládali s tím, že by je normálně dávali na pás, ale schválně je házeli z větší vzdálenosti, až to hezky křuplo. Já chápu, jaká sorta lidí dělá takovou práci a že nepoloží něžně každý kufr na pás v bílých rukavičkách. Ta práce je fyzicky velmi náročná a logicky se každý snaží síly ušetřit. Ale to rozhodně nikoho neopravňuje s kufry zacházet takovým způsobem, jaký jsem měl na očích a vylévat si tak svoje frustrace a mindráky na cestujících, kterým leckdy už začátek dovolené pokazil rozbitý kufr.
Ale vraťme se nyní zpět k bezpečnosti. Prošel jsem tedy do třídírny s klíči v kapse a kdyby to byla bomba nebo zbraň, mám ji nyní bez problému u sebe. V prostoru třídírny nebyly žádné záchody a muselo se jít přes část ranveje do jiné haly. Vedoucí pracovník nebo security měli povinnost jít minimálně s brigádníkem jako bezpečnostní doprovod. V praxi se mnou šli jednou a pak už mávali rukou směrem ven ve smyslu, „Však už tam trefíš“ a tak jsem chodil sám. Přes prostor, kde byla připravována letadla s otevřenými nákladovými prostory. Procházel jsem pár metrů od nich. Mít v tu chvíli nekalé úmysly a bombu v kapse, bez problémů mířím a vrhám. A myslím, že i se zapalovačem by člověk dokázal udělat pěknou paseku.
Po třech směnách jsem radši odešel a brigádničil jinak. Když jsem na výše popsané upozornil písemně vedení letiště, nedostal jsem žádnou odpověď. A jen pevně doufám a přeji nám všem, že je bezpečnostní situace již dávno někde jinde a nemáme se jako letištní cestující čeho obávat.
P.S.: S kuframa je to pořád stejné, takže doporučuju nepořizovat si skořepinové, ale látkové.
