Článek
Narodila se v Praze roku 1902 jako Marie Čermínová a vyrůstala s rodiči a sestrou na Smíchově. Její dětství je zahaleno tajemstvím a ačkoliv se ví, že s rodinou vyrůstala, později tvrdila, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá.
V šestnácti letech opustila rodinu, odstěhovala se na Žižkov a živila se jako dělnice ve výrobně mýdel. Vydělávala si na školu a již o rok později se jí zadařilo a začala na UMPRUM studovat dekorativní malbu. Její přístup byl ale natolik specifický a avantgardní, že školu raději po třech letech opustila, aby se necítila svázaná konvenčními přístupy.
Když jí bylo 20 let, došlo k osudovému seznámení se spisovatelem, fotografem a malířem Jindřichem Štyrským. Potkali se v Chorvatsku na ostrově Korčula a od té doby se přátelili a profesně spolupracovali. Vstoupili do mládežnické avantgardistické organizace Devětsil, kde se Manka, jak jí blízcí oslovovali, skamarádila s dalšími výraznými osobnostmi své doby - Jaroslavem Seifertem nebo Vítězslavem Nezvalem. Brojila proti měšťáckým konvencím a autoritám, koketovala s anarchismem a nepodléhala ženské stereotypizaci. A právě Seifert stojí za jejím nebinárním pseudonymem Toyen.
Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes; nikdo ji jinak neosloví a její pravé jméno je patrně jen na cestovním pase, který už je dávno neplatný
V roce 1925 odjela Toyen se Štyrským do Francie zkusit štěstí, a to rovnou do Paříže. Její obrazy se dostaly na několik výstav, začalo se jim umělecky dařit víc a víc a tak si pobyt ve Francii prodloužili o několik let. Toyen se zde cítila dobře, protože její mužský vzhled a pánské oblečení nikoho nešokovaly ani nedráždily a ona tak mohla být sama sebou. Dali se Štyrským vzniknout dokonce vlastnímu uměleckému směru a nazvali jej artificielismus, který v sobě spojoval poetismus propojení práce malířky a básníka.
Toyen a Štyrský při tvorbě v roce 1929
V Paříži se dostali do společnosti místních umělců a stali se součástí surrealistické skupiny kolem André Bretona a Paula Eluarda. Před druhou světovou válkou se nakrátko vrátili do Prahy a Toyen se plně věnovala surrealistickému malování - do svých obrazů promítala své někdy až šokující erotické představy.
Toyen a její dílo Coussin z roku 1922
Toyen a Štyrský na společné výstavě v Praze v roce 1931
V Praze iniciovala založení Skupiny surrealistů v ČSR a zanedlouho se vydala opět se Štyrským a tentokrát i Nezvalem znovu do Paříže.
Druhá světová válka znamenala pro Toyen výrazný negativní zlom v její tvorbě. Během okupace byl surrealismus brán za zvrhlé a zakázané umění a ona tak nemohla veřejně vystavovat a tvořila v ilegalitě. Bydlela v Krásově ulici na Žižkově a mimojiné ve svém bytě hrdinně ukrývala židovského surrealistického básníka Jindřicha Heislera před transportem a zachránila mu tak život. Druhý velký zlom přišel v podobě úmrtí jejího nejbližšího Štyrského, jemuž nechala zřídit hrob na pražských Olšanech. Krátce po skončení války uspořádala poslední pražskou výstavu a nadobro emigrovala do Paříže, protože dobře vytušila příchod komunistického převratu a bylo jí jasné, že by její kariéra i osobní život utrpěly značnou škodu.
Heisler se v Paříži stává jejím novým Štyrským, ale bohužel ne nadlouho - zemřel v roce 1952. Toyen úspěšně obnovila předválečné umělecké styky nejen s Bretonem a umělecky jí pomáhal také Ferdinand Peroutka.
Toyen a Jindřich Heisler v roce 1940
Po Heislerově smrti byla Toyen zpočátku v dobrém psychickém rozpoložení - opět se jí umělecky dařilo, plně se věnovala malování a vedla bohatý společenský život. S přibývajícími léty se ale stávala smutnější, osamělejší a pochmurnější - stýskalo se jí po vlasti a po rodinném životě, který díky komplikované sexualitě nikdy neměla. Po smrti Bretona v roce 1966 se rozpadla celá surrealistická společnost kolem něj a Toyen tak byla ještě osamělejší. Na sklonku života se spřáhla s básníkem Radovanem Ivšišem, který ji pomáhal s prací a organizovat výstavy.
Pár let před smrtí ji postihl vážný pád ze schodů a již nemohla téměř opouštět svůj byt. Toyen zemřela v roce 1980 ve věku 78 let, pohřbena je v Paříži na hřbitově Batignolles. Smuteční ceremonie byla velmi skromná a za účasti pár nejvěrnějších přátel. Její obrazy byly zpočátku rozprodány po aukcích a teprve po mnoha letech se její tvorba dočkala věhlasného uznání a ona je tak považována za nejvýznamnější českou malířku.
Zajímavostí jsou dvě pražské divadelní premiéry v letošním roce, které zpracovávají právě příběh Toyen. Upozornil bych zejména na inscenaci Toyen - všechny barvy samoty s Milenou Steinmasslovou v hlavní roli.
Anketa
Použité zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Toyen
https://www.mam.paris.fr/en/expositions/exhibitions-toyen
https://www.thebusinesssoiree.com/article/toyen-only-famous-after-her-death
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/22233-toyen.html
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/marie-cerminova-40181
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/toyen-milena-steinmasslova-divadlo-kolowrat-svandovo-styrsky-vsechny-barvy-samoty.A240425_142513_divadlo_ts
