Článek
Jan Welzl se narodil v roce 1868 v moravském Zábřehu na území tehdejšího Rakouska - Uherska do rodiny kloboučníka a mlékařky. Otec mu zemřel, když byl ještě malý chlapec a při školní docházce tak musel vypomáhat matce v obchodě. Zde získal první ze svých četných přezdívek Tvarohový Hanes.
Po obecném vzdělání se vyučil zámečníkem v nedaleké Zvoli. Jako tovaryš v oboru se však příliš neohřál. Plály v něm cestovatelské touhy a dobrodružný duch a už jako čerstvě dospělý podnikl svoji první delší pěší pouť, při které během dvou let putoval skrze celou rakousko - uherskou monarchii. Následně musel na tři roky na vojnu, kterou bral s nechutí za období nesvobody a jak sám říkal „zvotročení“.
Po návratu z povinné služby umírá i Welzlova matka. On tak zůstal jako jedináček bez dalších příbuzných sám, doma jej nic nedrželo a započala éra jeho zejména polárních dobrodružství. Odcestoval ve svých pětadvaceti letech do italského Janova a nechal se zaměstnat na lodi, která plula do Ameriky. Odtud pak doplul do Austrálie, a nakonec skončil až na dalekém východě carského Ruska ve Vladivostoku. Plavení se po oceánech měl už ale dost. Přesunul se do Irkutsku (severně od Mongolska) a usadil se zde na čas jako jeden z tisíce dělníků a stavitelů Transsibiřské magistrály.
Ovšem cestovatelské pudy a touha po dobrodružství jej neopouštěly. Od spolupracovníků se pravidelně dozvídal o nádherných krajinách Sibiře, plných krásné přírody a bohatých na zlato a zvěř k získávání kožešin. Učarovalo mu ale zejména líčení tamního nespoutaného, svobodného a poklidně spokojeného života místních lidí. Po pár měsících práce na železnici tak začala jeho největší životní pouť po tichých dálavách Sibiře.
Jan Eskymo Welzl alias Arktický Bismarck, datováno před rokem 1932.
Nejprve zamířil z Irkutsku směr severovýchod do Jakutsku na řece Leně. Zde byla objevena bohatá naleziště zlata, on ale nezůstal a pokračoval dál jen ve společnosti poníka na sever do Verchojansku a potom do Kolymské oblasti. Dostat se sem, mu trvalo celé dva roky. Poníka vyměnil za sobí spřežení, doputoval až na poloostrov Čukotka (nejvýchodnější část Ruska, na „dohled“ od Aljašky) a stočil se zpět na severozápad až na Medvědí ostrovy v Severním ledovém oceánu. Zde se nakonec nezabydlel a doplul velrybářskou lodí o kus dál na Velký Ljachovský ostrov, který spadá do Novosibiřského souostroví. Teprve tady a později na Aljašce našel po cestě dlouhé neuvěřitelných pět tisíc kilometrů útočiště a živobytí na dalších 26 let.
Začal se věnovat obchodu. Nejprve prodával kožešiny a zaměřoval se ve velkém na ty nejcennější z ledních medvědů. Díky tomu a také jeho vzezření si získal od místních lidí a také od polárních cestovatelů další dvě přezdívky - Pojídač medvědů a Arktický Bismarck. Časem své obchodní aktivity rozšířil, koupil starší velrybářskou loď a dostal se přes Beringův průliv na Aljašku. Kromě kožešin vozil na prodej také zbraně a střelivo, uhlí a léčiva a se psím spřežením rozvážel poštu.
S místními obyvateli Inuity měl vřelý vztah, jednal s nimi jako se sobě rovnými a údajně byl zde na Aljašce v jednom z kmenů jmenován náčelníkem a nejvyšším soudcem. Zažíval nejspokojenější období svého života podle svých představ - dobrodružně a zcela svobodně. Situace se ale rapidně změnila v roce 1924, kdy ztroskotal se svojí lodí na západním břehu USA u San Francisca.
Tehdy šestapadesátiletý Welzl po desetiletích prožitých v izolaci a bez přístupu k informacím teprve s údivem zjistil, jak se po první světové válce změnil svět. Že už u nás neexistuje monarchie, ale že je občanem Československa. A že se zrodil Sovětský svaz. Američané jej zadrželi, vyslýchali a pro podezření ze špionáže jej vyhostily do Evropy. Dostal se do Hamburku a začala se odvíjet jeho další část života, kdy se naše země a posléze i svět dozvěděl o tomto muži a jeho cestovatelských zážitcích.
V přístavním městě si přivydělával na chudé živobytí malováním obrazů, které zachycují výjevy z jeho polárního života. Začal psát o svých prožitcích také korespondenci, kterou směroval přes československý konzulát do rukou spisovatele a novináře Rudolfa Těsnohlídka. Ten byl vyprávěním dobrodruha zaujat a vydal přepis jeho dopisů v knize Eskymo Welzl. Díky tomu se našinci poprvé dozvěděli o jeho objevitelských, cestovatelských a obchodních úspěších a získal si i ve své nepřítomnosti značnou popularitu a slávu. Welzl dostal honorář a měl konečně na cestu do rodné země.
Osobně se však Welzl s Těsnohlídkem nikdy nepotkali. Těsnohlídek brzy tragicky zemřel a Welzl jej při návštěvě domoviny v roce 1928 již nezastihl. Se slavným dobrodruhem se setkali další novináři a zúčastnil se dokonce slavnostní audience u prezidenta Masaryka. Navázal spolupráci s dalšími redaktory Lidových novin, nadiktoval jim svůj dosavadní životní příběh a vznikly knihy Třicet let na zlatém severu, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a další.
Šedesátiletý Welzl však v Československu nezůstal a peníze, které obdržel z prodeje knih (následná práva na jeho dílo ale zůstávají v rukách redaktorů), použil na návrat na Novosibiřské ostrovy. Sovětský režim mu ale pobyt neumožnil, a tak se cestovatel usadil po zbytek života v Kanadě ve městě Dawson City, které leží blízko hranic s Aljaškou.
Místní ho tu měli tak trochu za podivína, který se uchýlil do svojí pracovny a vymýšlel různé bláznivé vynálezy. Sestrojil a lidem předvedl prý údajně i fungující perpetuum mobile (zařízení kontinuálně pracující bez dodání vnější energie). Mezitím vyšla jeho kniha Třicet let na zlatém severu také v USA, kde měla veliký úspěch. Welzl ale nedostal z honoráře 10 000 dolarů vůbec nic a zalitoval, že se vzdal svých autorských práv.
Předmluvu k zahraničnímu vydání napsal sám Karel Čapek. Toho arktický dobrodruh inspiroval natolik, že podle něj vytvořil postavu kapitána Van Tocha v románu Války s mloky. U toho však neskončilo. Welzl neinspiroval jen Čapka, ale jakožto cestovatel, vynálezce, dobrodruh, a tak trochu fabulátor svých dobrodružství a zážitků zaujal i pány Zdeňka Svěráka a Jiřího Šebánka a stal se předobrazem slavné české fiktivní postavy Járy Cimrmana.
Ten se prý již jako ostřílený cestovatel potkal v Zábřehu s nezkušeným Welzlem a popíchl jej k cestám do arktických oblastí, aby mu dodal informace pro připravovaný výzkum o životě polárních samojedů. Dal mu na cestu cenné rady a zkušenosti a čtyři rakouské krejcary. V roce 2018 recesi stvrdil přímo Zdeněk Svěrák, který byl přítomen v Zábřehu u slavnostního odhalení pamětní desky na setkání našich dvou cestovatelských velikánů a vynálezců.
Welzl se v Dawson City dožil věku kulatých osmdesáti let, kde zemřel roku 1948 na infarkt a je zde také pochován. V jeho rodném moravském Zábřehu na něj stále pamatují, a kromě cimrmanovské desky si ho tu připomínají i sochou u vlakového nádraží a pivovarem a ulicí, které jsou po něm pojmenovány. Má zde také svoje muzeum a naučnou stezku. A pár let dozadu skončil po dlouhých čtrnácti letech pravidelně konaný festival všech dobrodruhů, cestovatelů a recesistů Welzlování.
V loňském roce došlo také k navázání spolupráce měst Zábřeh a Dawson City skrze kanadského radního s českým původem Patrika Pikálka. Obě klíčová místa Welzlova života chtějí pečovat o jeho odkaz, nezapomenout a šířit jej dále do světa.
Na závěr připojím ještě jednu pozoruhodnou zajímavost - Welzl neuměl používat mapy ani tehdejší navigační pomůcky a orientoval se při svých dlouhých túrách jen pomocí Slunce a postavení hvězd.
Anketa
Použité zdroje:
https://hlidacipes.org/kde-se-vzal-cimrman-predlohou-nejvetsiho-cecha-byl-dobrodruh-jan-eskymo-welzl/
https://journalhosting.ucalgary.ca/index.php/arctic/article/view/63285/47222
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Jan_Eskymo_Welzl
https://www.lidovky.cz/relax/lide/redaktor-jenz-inspiroval-karla-capka-jan-eskymo-welzl-v-tradici-lidovych-novin.A180815_143949_lide_seb
https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/polarnik-cestovatel-eskymo-welzl-zabreh-partnerstvi-dawson-city.A231006_752837_olomouc-zpravy_hrs
https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/zabreh-pametni-deska-setkani-jara-cimrman-jan-eskymo-welzl.A180308_387907_olomouc-zpravy_stk
https://sumpersky.denik.cz/zpravy_region/deska-pripomina-setkani-cimrmana-s-welzlem-odkryt-ji-pomohl-i-zdenek-sverak-20180307.html
