Článek
Dnešní doba je přesycena zbožím a marketingem, který na dospělé a zejména na děti a pubescenty útočí ze všech možných stran a bezpočtu mediálních kanálů. A právě hlavně děti tomu podléhají velmi snadno, musí vše mít a rodiče nestačí kupovat a hořekovat nad každou zbytečně vyhozenou korunou. My děti devadesátých let jsme ale nebyly jiné. Tehdy se navíc zrovna otevřely brány světového trhu a o to více jsme bažily po každé blbině, která sem dorazila ať už z Ameriky nebo z Číny. Pojďte si osvěžit, co nám všem jako školou povinným dělalo radost a nemohli jsme bez toho žít ani existovat mezi kamarády.
Dvoupatrový penál
Najednou nám nestačil jednoduchý penál s pár tužkami, propiskami, fixou a gumou a všichni školáci toužili mít nabušený dvoupatrový penál s mnoha úchytkami na mnoho věciček. Dole byly obyčejné tužky, propisky a nějaká ta guma, nahoře pak plno pastelek a fixek všech barev.
Pentilky, flusačky a mnohobarevné propisky
K top výbavě našich penálů patřily pentilky. Jednalo se o obyčejné tužky, do kterých se vkládaly tenoučké tuhy, které se velmi často a snadno lámaly, a tak jsme je pořád dokola plnili a lámali. Z tužek versatilek jsme odšroubovávali vršky a spodky, plnili je malými kuličkami ze zmačkaných papírků a plivali po spolužácích, odvážnější děti i po učitelích. Vrcholem psacích potřeb byla obří tlustá propiska, která měla nahoře po obvodu nejméně deset barev. Příslušná barvička se stlačila dolů a mohli jsme tak psát a kreslit všemi barvami jen za použití jedné tužky.
Hopsakoule a matlakoule
Lítali jsme v bytech i po venku a v jednom kuse před sebe naučeným pohybem házeli a chytali gumového „hopíka“ všech možných barev a pořád dokola. Při vnitřních hrátkách tak často hrozilo, že shodíme nebo rozbijeme třeba vázu nebo babiččin sváteční nedělní servis. Ovšem specialitkou byla tzv. matlakoule z blíže neurčeného slizu, která se vrhla třeba na zeď, přisála se a pomalu klouzala dolů. Rodiče pak nadšeně a marně čistili skvrny, které tento miláček dětí po sobě zanechával.
Česací poník
Zejména děvčátka, ale potají i mnoho chlapců toužilo mít doma svého My little Ponny. Malý plastový koník čínského provedení měl zpravidla krásnou umělou dlouhou hřívu a ocas a my měli k němu arsenál hřebenů a neúnavně jsme jej česali a česali, až z něj byla plešatá bezocasá herka.
Lutra časopisy
Jednalo se vlastně o takové velké fotoalbum s textem a prázdnými okýnky na určité téma (zvířata, Barbie panenky, auta apod.), do kterých jsme si za dvacku kupovali balíček kartiček a lepili je na příslušná místa. Kartičky se mezi dětmi směňovaly a daly se koupit nejen v trafikách, ale i ve škole od vybraných učitelů.
Bravíčko
Legendární časopis pro náctileté provázel pubertou snad každého z nás, a to až do roku 2015. Hltali jsme filmové novinky a články, fotky a přeložené texty tehdejších hudebních hvězd a na zeď si lepili jejich plakáty. Specialitkou byly fotopříběhy mladistvích na pokračování a třešinkou na dortu byla rubrika Láska, sex a něžnosti, kde odborníci odpovídali teenage čtenářům možná na skutečné, možná na smyšlené intimní dotazy. Klasické Bravo bylo nejpopulárnější, doplňovalo jej Bravo Girl a kupovali jsme i jiné časopisy pro adolescenty jako Top dívky nebo Popcorn.
Šusťákovky, ledvinky, černá image
Jaké byly tehdy pro děti a mladé módní trendy? Rodiče nás oblékali do pestrobarevných šusťákových nebo teplákových souprav. Na břiše jsme měli připásané tzv. ledvinky, takové břišní kabelky pro kluky a miminálně v mém regionu jsme měli rok dva období, kdy všichni náctiletí chodili komplet v černém, takový původní emo styl. Holky nosily přiléhavé topy odhalující pupík, boty „buginy“ na vysoké platformě a přiléhavé džíny do zvonu.
Walkman a dvojče
Doslova revoluci v poslechu hudby předznamenaly walkmany. Tenkrát jsme poslouchali hudbu na kazetách a díky tomuto vynálezu jsme si mohli brát písničky poprvé v historii s sebou ven. Walkman se zasunul za pásek od kalhot, napíchla se sluchátka a vesele jsme si to štrádovali po ulicích, nechaje si bušit naše oblíbené songy do hlavy. Kazety se buď kupovaly jako originály, ale šetřilo se kopírováním kazet na tzv. dvojčeti. To byl přehrávač na dvě kazety. Do jednoho fochu se vložila kazeta originálka nebo už „vypálená“, do druhého prázdná a na ni se hudba přehrála. Každý jsme pak měli šuplíky a poličky plné ručně popsaných kazet.
Walkman na kazety
Digihry, vietnamské konzole a přežrané kuře
Zapomeňte na dnešní moderní PC, notebooky, laptopy a smartphony, plné nejrůznějších her a často ještě zdarma. V devadesátkách zejména na začátku měly primitivní počítač 486ku pouze děti z bohatých rodin a my ostatní jsme se s nimi rádi kamarádili a chodili k nim „pařit“ hry. Třeba Wolfensteina a Dooma, Simpsonovi, Accolade formule nebo Transport Tycoona a Sim City. Mimochodem spousta her z tohoto období bylo nadčasových a jsou hratelné i dnes.
Naše prsty neťukaly na displeje mobilů, ale na pár tlačítek tzv. digiher, většinou z Ruska. S vlkem a zajícem jsme sbírali slepičí vejce, s potápěčem chodili do hlubin oceánu pro poklad a vyhýbali se chapadlům chobotnice nebo jsme s kuchařem házeli do vzduchu buřty nebo co to vlastně bylo. Později jsme dostávali od rodičů různé gameboye a na nich hráli zejména tetris. Donekonečna jsme rovnali padající kostičky různých tvarů, aby zapadly do řad, zmizely a nenaplnily nám herní plochu k prasknutí.
Koho rodina neměla na stolní počítač 486, pořídila dětem počítače typu Atari nebo Commodore. Nejlevnější variantou ale byly vietnamské konzole, tedy čínské, ale kupované u Vietnamců. Ty se připojovaly na televizi a zasouvaly se do nich speciální herní kazety. Často šlo o hry primitivní v rámci kazet 100 v 1, ale daly se sehnat i důmyslnější a propracovanější věcičky. A všichni jsme hráli hlavně Super Mario Bros - skákající panáček po chodících houbičkách a želvách, který putoval pozemskou i podzemní cestou přes různé překážky osvobodit princeznu od zlého draka a mlátil hlavou do zdí, aby získal penízky nebo schopnost se zvětšit a střílet. I moje mamka ho tenkrát pařila ostošest.
V polovině 90. let zachvátila všechny děti mánie Tamagotchi. Kdo neměl svoje elektronické kuře nebo jiné zvířátko a nestaral se o něj, jakoby nebyl. Ovšem největší sranda byla přecpávat jej bonbony až k prasknutí.
Typické devadesátkové kuře Tamagotchi
S čím jste si nejvíce vyhráli jako děti a puberťáci v devadesátkách vy? Měli jste stejné věcičky nebo si vzpomenete ještě na něco jiného, co vládlo dětským duším a peněženkám rodičů v těchto letech? Podělte se s námi bez diskuze do diskuze, děkuji.
Článek byl sepsán pouze na základě autorových nostalgických vzpomínek.
