Článek
Vlastním, či spíše nefilmovým jménem Keiko (v japonštině znamená Šťastný) byl samec kosatky dravé, jehož datum narození se odhaduje kolem roku 1977. Nenarodil se v zajetí, ale v přirozeném prostředí Atlantského oceánu, kde žil ve vodách blízko Islandu. Již po dvou letech jej ale k jeho smůle chytili rybáři a prodali ho do mořského akvária v islandském městě Hafnarfjörður.
Keiko si tak užil ve spokojené svobodě pouhé dva roky svého života. Místo nekonečného a hlubokého oceánu byl odsouzen k osamocenému životu bez rodiny v malém mělkém bazénu, přitom je dobře známo, že kosatky tráví v mořských hlubinách až 90% svého života. Obklopen lidmi a nepříbuznými delfíny v takovém prostředí neprospíval a podléhal permanentnímu stresu a kožním chorobám. A narozdíl od jiných živočišných druhů, které žijí v zajetí déle než ve volné přírodě, se životy kosatek mimo jejich přirozený prostor výrazně zkracují.
O tři roky později byl tento kytovec s charakteristickou zahnutou hřbetní ploutví znovu prodán a transportován do zábavního parku Marineland v kanadském Ontariu, kde se jeho kožní obtíže začaly zhoršovat a objevily se mu první vředy. Zde pak začal být lidmi poprvně drezurován, aby mohl předvádět show před návštěvníky.
Skutečný Keiko v jednom ze svých umělých domovů
Za další tři roky byl v roce 1985 znovu nucen změnit bydliště. Tentokrát na něj čekalo Mexiko, kde kromě dosavadních obtíží trpěl ještě navíc pobytem v tropické teplé vodě, zatímco jeho přirozeností byly chladné vody severu. V místním zábavním parku v hlavním městě byl i nadále drezurován a pokračoval s vystupováním před lidmi.
V roce 1993 si jej vytipovali filmaři, kteří hledali cvičeného kytovce do připravovaného filmu Zachraňte Williho!, který se následně natáčel v Mexickém zálivu. Snímek si získal velkou popularitu a tak byla natočena ještě další dvě pokračování. Lidé s Willym, potažmo Keiko, velmi soucítili, jeho filmový a hlavně skutečný neradostný příběh je chytl u srdce a začali se hlasitě ozývat pro to, aby byla kosatka puštěna na svobodu.
Vzápětí vznikla nadace Free Willy/Keikó Foundation, s jejíž pomocí se vybral dostatek financí od rodičů a dětí z celého světa na to, aby mohl být Keiko postupně vyléčen a navrácen zpět do severního Atlantiku. Celkové náklady na jeho záchranu se vyšplhaly ke 20 milionům dolarů.
Zní to jako pohádkový šťastný konec, ale tak úplně nebyl. Keiko byl bohužel již zcela navyklý zejména na zajištění potravy lidmi a celkově na jejich přítomnost a urychlená aklimatizace v jeho domovině by mu dělala značné obtíže. Nezvládl by si ulovit potravu a musel by být pravidelně dokrmován. Proto byl ještě na nějaký čas umístěn do vhodného prostředí tentokrát již obřího bazénu s chladnou vodou. Začalo se mu dařit lépe, postupně si přivykal na volnost a hojila se mu i poškozená kůže.
Když se zdálo, že je připraven, následoval poslední mezistupeň na cestě do oceánu. Byl transportován na Island do obrovské ohrady, která byla umístěna již přímo v oceánu. Trenéři s ním podnikali cesty do volné vody, kde se učil lovit ryby. Zpočátku mu to nešlo, časem sice ryby ulovil, ale nosil je lidem. Až teprve v roce 1997 pochopil a poprvé svoji ulovenou kořist pozřel.
Až po dalších pěti letech byl Keiko konečně volný. Po vypuštění na svobodu z nepochopitelných důvodů od Islandu odplaval a usadil se u norských břehů. Snaha o jeho samouživení bohužel nevyšla a kosatka stále pasivně vyžadovala krmení. Byl sice svobodný, ale na život bez lidí už to dotáhnout nikdy nezvládl.
V zálivu, kde žil, se stal znovu turistickou atrakcí. Připlouvali k němu lidé na lodích, plavali a hráli si s ním a pořizovali si fotografie. A více a více v něm opět prohlubovali pouto mezi jím a člověkem. Došlo to tak daleko, že musel být vydán odborný manuál určující míru a způsob kontaktu s ním, aby se mohl pokoušet dál osvobodit a stát se zcela nezávislým a samostatným.
Turisté ale nařízení příliš nedbali a i samotná kosatka si moc nepomáhala, protože k lidem aktivně připlouvala. Brzy ale začal být Keiko apatický: neplul, nelovil, jen ležel. Muselo být tedy vydáno nařízení, že se ke Keiko nesmí nikdo z lidí přiblížit na menší vzdálenost než 50 metrů. Odborníci dobře věděli, že je lovení schopen, ukázal jim to při tréninku na Islandu a hlavně tím, že k Norsku doplaval sám a musel si tedy potravu zajistit. Ale nešlo to a byl stále dokrmován.
Žil zde ještě pár dalších let a v roce 2003 zahynul na zápal plic. Bylo mu 27 let. Samci kosatek se ve volném prostředí dožívají až 50 let. Byl pohřben na místní pláži, ale v utajení, aby se událost vyhnula masovému zájmu turistů a médií a on měl alespoň klid při odchodu na onen svět.
Anketa
Použité zdroje:
https://www.dotyk.cz/magazin/kosatka-willy-film-20190713.html
https://orcoaida.estranky.cz/clanky/kosatka-keiko/kosatka-keiko-pribeh.html
https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-kosatka-keiko-zemrela-na-zapal-plic-277537
https://plus.rozhlas.cz/neuspesne-osvobozeni-willyho-6641250
https://www.csfd.cz/film/14520-zachrante-willyho/prehled/
https://www.worldanimalprotection.us/latest/blogs/story-keiko-first-captive-orca-returned-wild/
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Keiko_(orca)
