Článek
Pražské Václavské náměstí je vskutku pozoruhodné místo. Tento na jednu stranu pěkný a reprezentativní prostor s mnoha významnými budovami v čele s budovou Národního muzea je bohatě vyhledáván turisty a zejména přes den zde není příliš k plynulému pěšímu hnutí. Přemíra lidí ale láká také různé pochybné existence z okraje společnosti, kteří se snaží z kolemjdoucích vylákat nějaký ten peníz nebo je přinutit k navštěvě nekterého z podniků nevalné pověsti v blízkém okolí přilehlých ulic. Kvůli tomu všemu Pražané toto místo nemají logicky příliš v oblibě a pokud to jde, rádi se mu zejména za tmy, ale i za denního světla, vyhnou.
Problémy s alkoholiky, drogově závislými, bezdomovci, nahaněči do okolních zábavních podniků či ženami volných mravů jsou patrné zejména v horní části náměstí mezi magistrálou a tramvajovými kolejemi propojujícími ulice Vodičkova a Jindřišská. Není tak dne, kdybych se v této části Prahy pohyboval a nenarazil tak alespoň pohledem nebo při osobním kontaktu na povalující se nebo žebrající spoluobčany, kteří zde svojí přítomností leckoho obtěžují. Jsou tu ale odnepaměti a stále, město se s nimi vypořádat nedokáže. Nebo nechce či chce, ale bez valného úspěchu?
Asi před rokem jsme s partnerem vyrazili do divadla, které sídlí právě kousek od horní části „Václaváku“. Už ve vestibulu metra Muzeum se k nám přitočil zanedbaný mladík se žádostí o peníze a než jsme došli cca třista metrů před pasáž, ve které se divadlo nachází, napočítali jsme nejméně dvacet osob pochybné pověsti a zakusili další dva pokusy přilepšit si nějakým finančním obnosem z našich peněženek. Z toho jeden kontakt proběhl nejen ústně, ale i chytnutím za moji paži, cloumáním a nevrlou reakcí dotyčné osoby po mém asertivním odmítnutí. Bezpečný průchod těchto míst se v klidu a bez nějakého typu obtěžování prostě nikdy nekoná.
Měli jsme časovou rezervu a tak jsme si ještě na chodníku před vstupem do pasáže zapálili cigaretu za přítomnosti nedaleko ležícího pobudy na dece u zdi sousedního domu. Dokouřil jsem a pídil jsem se po popelníku, protože odhazování nedopalků na zem neprovozuji. Popelník jsem objevil nedaleko. Byl velmi malý a přetékal. První pokus o zahození zbytku cigarety mi nevyšel a ten vypadl z popelníku na zem. V ten kratičký moment šli zrovna kolem dva strážníci městské policie. Než jsem se stihl sehnout, zvednout oharek a vtěsnat jej téměř násilím do popelníku, jeden z policistů ve vteřině zareagoval, obořil se na mě a ještě dost neslušným a drzým tónem a chystal se mě pokutovat za znečišťování veřejného prostoru.
Nevěřil jsem vlastním uším. Zpočátku jsem klidně opáčil, že pokud si strážník nevšiml, típal jsem zbytek cigarety do přeplněného popelníku, který nedopatřením vypadl a já se to zrovna snažil napravit. Moje slova ale vůbec nebyla vzána v potaz, ani se na popelník nepodíval a i nadále si hovořil svou. To už se ve mě vařila krev a spustil jsem na něj dlouhý monolog, jak si vůbec představuje mne takto buzerovat, že jsem nic neprovedl a jestli by svoji pozornost neměl místo na slušného občana raději zaměřit třeba na ležícího muže opodál, kolem kterého se válely nejen nedopalky, ale i prázdné láhve od všemožného alkoholu. A nebo obecně na lidi na náměstí, kteří tam nemají co pohledávat a mnohdy ostatní obtěžují. Na to mi odvětil, že to není moje starost a blahosklonně mi oznámil, že můj přestupek protentokrát přejde jen s domluvou. Já jsem mu bez poděkování oznámil, že mi nemá proč domlouvat a že na něj a jeho chování pošlu stížnost. Ta zůstala mimochodem dodnes bez odpovědi.
No a jak to dopadlo s pánem provozujícím leháro na dece? Nijak. Oba muži dohlížející na veřejný pořádek pokračovali v obchůzce a prošli kolem něj zcela bez povšimnutí. To pak prostě jen nevěřícně zakroutíte hlavou a ptáte se sami sebe, jak je tohle vůbec možné. Motto policie „pomáhat a chránit“ se tedy v tento moment skutečně naplnit nepodařilo a místo postihu toho, kdo to zasluhoval, jsem se dočkal já.
Jistě, i policisté jsou jen lidé, liší se kus od kusu a jistě se jich najde mnoho odpovědných a konajících svoji službu řádně. Ale pokud jednají takto, jak jsem objektivně popsal, nemají u policie dle mého názoru co pohledávat. Tahle moje negativní a nesmyslná zkušenost s naší policí bohužel nebyla jediná, ale o tom třeba někdy příště.
Nejen mne by tedy jistě zajímalo, proč je situace na Václavském náměstí a zejména v jeho horní polovině tak neutěšená a proč nedokáže policie z těchto míst plných turistů problematické spoluobčany eliminovat. A proč se ještě k tomu všemu vozí po někom, kdo si to vůbec nezasluhuje. Chápu, že jsou mezi námi ve společnosti lidé různí a že není řešením ty problémové nějak někde ukrýt, ale zrovna v místech, kde se Praha reprezentuje turistům, by být opravdu nemuseli.
