Článek
Psal se rok 1998 v Jablonci nad Nisou, bylo léto a já byl v rozpuku puberty. Studoval jsem na jednom z místních gymnázií a někdy v červnu, než jsme se měli rozprchnout na prázdninové radovánky na dovolenou s rodiči, tábory nebo k babičkám, jsme uspořádali s celou třídou večírek na kopci za jabloneckou přehradou. Kdo neznáte, tak vězte, že se jedná údajně o největší vnitroměstskou přehradní nádrž v Evropě na východ od Ženevského jezera. To jsem se dočetl někde už hodně dávno. Vodní nádrž Mšeno mi zase tak obří nepřipadá, ale pravdou je, než ji člověk svižným krokem obejde, trvá to tak hodinku.
Onoho léta jsme ale měli cestu jednodušší, protože město nechávalo čistit dno přehrady a ta byla zcela vypuštěná. Na kopec na místo činu jsme tak tedy mohli jít pěkně direkt místy, kde se jinak prohánějí kapři. Bylo ještě světlo a tak jsme viděli, že terén je sice bahnitý, ale ne všude a pohodlně jsme přešli k poloostrůvku místními zvaném Tajvan a pokračovali do počátečních vrcholků Jizerských hor, kde jsme na jednom z nich spočinuli, abychom k zábavě měli i pěkný výhled do údolí.
Tak to je ona, jablonecká přehrada, která mě málem stála život.
Bylo nám něco okolo šestnácti a počali jsme poznávat hříšné slasti dospělých. Batůžek každého z nás po cestě cinkal nějakou dobrotou. Nejčastěji asi broskvovou, která tenkrát frčela. Na louce nad městem jsme rozhodili deky, vytáhli alkoholická osvěžení, cigaretky a jiné omamné záležitosti a jali se večírkovat.
Moje mamka mne držela po celou pubertu velmi zkrátka, asi nejvíce ze všech spolužáků. Na párty jsem sice mohl, ale do jedenácti jsem musel být doma. Já byl v tomto celkem poslušný a tak jsem se před půl jedenáctou, ač nerad, zvedl z deky a dal jsem se na cestu do postele. Ovšem pod značným vlivem alkoholu a jiných omamností. A byla tma jako v pekle. Šel jsem samozřejmě jako obvykle první za pobavených úšklebků některých spolužáků a šel jsem sám. Všichni ještě zůstávali a nasávali požitky zdárně dál.
Mobily nebyly (resp. začínaly a měli je jen vyvolení), baterku jsem neměl. Světla nikde. No a nenapadlo mne nic lepšího než si opět zkrátit cestu po dně přehrady. Motal jsem se jako vítr v bedně a chtěl jsem i v tom podroušeném stavu stihnout večerku. První desítky metrů byly na pohodu. Pak začal můj krok váznout a moje oči jakoby padaly dolů. Zahučel jsem prostě a jednoduše do bahna. Ale netušil jsem, jak je hluboké. Takže zatímco jsem se marně snažil jít dál, propadal jsem se stále hlouběji. Když už mi ven trčela jen hlava s krkem, zoufale jsem se snažil přivolat pomoc. Ale všude bylo pusto prázdno a nikdo mi nepomohl. A i kdybych měl tenkrát mobil, použít bych ho nemohl, jelikož by byl někde dole společně se mnou nasycený bahnem.
Najednou se karta obrátila. Nevím už, jestli jsem dosáhl nohami pevnějšího dna nebo se zvládl rukama prohrabat na konec bahenní lázně, ale najednou jsem se začal zase pomaličku vyzvedávat do výšin. Když jsem konečně vylezl celý, byl jsem jako obří koule, kterou si valí nějaký sci-fi megahovnivál před sebou. Obtížen hnědým sajrajtem, šinul jsem si to jako šnek domů. Místo v jedenáct jsem dorazil v půl jedné.
Mamka, jak už to tak u starostlivých rodičů nejen pubertálního dorostu bývá, nespala a nervózně posedávala v kuchyni za stolem. Když mě uviděla ve dveřích, ani se nezmohla na výčitky, že jdu pozdě. Jen spráskla ruce a hodila mne oblečeného do vany. Tu noc se čistička odpadních vod nadřela o něco více.
Již čisťounký a vyvoněný jsem zapadl do postele s přísným dovětkem, že si o tom zítra promluvíme. Pomalu jsem se vzpamatovával z uniknutí spárů Zubaté a vplouval do říše snů, když tu se mi náhle roztočila hlava a žaludek. Alkohol ve velkém množství se snažil opustit moje útroby. Co teď? Na záchod to nedoběhnu a přeci nevrhnu šavli na koberec. Z posledních sil jsem vletěl na lodžii, která obohacovala můj pokojík ve třetím patře a vyhodil veškerý obsah žaludku do tmavé noci. Pyšně, že jsem nezaneřádil byt, jsem ulehl a usnul.
Ráno mě probudil zvonek a hlas sousedky z prvního patra. Velká milovnice všemožných kytiček si pěstovala a hýčkala na lodžii v přízemí obrovské, květy bohatě obsypané zelenočervené polštáře muškátů. Když je šla ráno ještě za rozbřesku zalít, než se do nich opře slunce, zděšeně vyjekla. Naskytly se jí totiž nevábný pohled a vůně mnou přetvořené broskvové a jiných dobrot, které jsem večer předtím testoval a narychlo umístil na její rostlinnou pýchu.
A tak se milá sousedka jala obcházet všechny byty nad ní a zjišťovat, kdo si dovolil jí zneuctít muškáty. Mamka ještě o ničem nevěděla a jen tak plácla, že to byli asi ti noví ze šestky, že jsou mladí a obrážejí všemožné dýchánky. Vchodové dveře se posléze zavřely, já jsem provinile vylezl z pokoje a přiznal se. A tak mne čekala omluva těm novým ze šestky, které mezitím muškátová sousedka sjela na první dobrou a citelná ztráta na kapesném, které skončilo v zahradnictví nákupem novým muškátů. Po čase jsme se tomu společně se sousedkou zasmáli, ona mi pyšně ukázala nové zelenočervené koberce a bylo zase dobře.
A jaké z toho plyne ponaučení? Nechlastejte, nebo si vezměte k posteli kýbl. A taky nechoďte vypuštěnými přehradami, rybníky a jinými vodními záležitostmi. Hlavně v noci.
Tento příběh není smyšlený a pravdivě se mi stal na vlastní kůži a na přehradní bahno.
